Too close -9-

EmBee

"Zbláznil ses?" vykulila jsem na něj vyděšeně oči.
"To tu hodláš celý týden sedět?" zeptal se mě a na tváři si mu pohrával, pro mě nečitelný, úšklebek. Co to má znamenat? Je to snad nějaká hra? Už tak to, že se mnou mluvil bylo pro mě dost divný. Pokrčila jsem rameny, že nevím, protože představa, že tu budu muset ještě týden, se mi nelíbila, ale nelíbila se mi ani představa, že nás chytne a budem tu tvrdnout do konce života.
"Tak víš, co? Pokud ji ještě někdy někdo zavolá, tak se mnou zdrháš, a pokud ne, tak tu s tebou budu tvrdnout. Domluveno?" natáhl ke mě už podruhé za dnešek ruku. Ani nevím, co
mě to popadlo, ale aniž bych zaváhala chytla jsem ho za ruku a párkrát si s ním potřásla.
"Pojď rychle než se znova objeví," pošeptal mi do ucha a už se plížil k oknu. Téměř neslyšně ho otevřel, a jelikož jsme byli v přízemí, vyskočil z něj a já ho opatrně následovala. Při dopadu jsem trošičku zavrávorala a skončila mu přímo v náručí. Navzájem jsme si zírali do očí a jediné, co jsem byla schopná vnímat, byl můj zběsilý tlukot srdce.
"Musíme jít," řekl téměř neslyšně a já jen přikývla na souhlas, jelikož jsem nebyla schopná ze sebe vydat jediný hlásek. Wesley pokynul jednomu ze šprtů, který hned na to okno opatrně zase zavřel, a rozběhl se ke svému autu se mnou vlající za sebou. Nasedli jsme do jeho auta a odjeli jsme, co nejrychleji ze školy...
Už bych měla přestat snít! Stejně se to nestane.

"Hej! Myslím, že je čas zmizet," šťouchl do mě a vítězně se na mě zašklebil. Přece jen se to stalo. Dnes už je čtvrtek, takže by nám zbýval už jen dnešek a zítřek, ale jelikož se Sullivanový vážně rozezněl mobil opět na celou třídu, byl čas zmizet. Pokud nás chytne tak ho asi zabiju! Dlouze jsem vzdychla a opatrně se zvedla z lavice, jako to udělal Wes. Jedním rychlým tahem otevřel okno, aby nenadělal tolik hluku a vyskočil dolů. Nebylo to tak vysoký, ale i tak se mi to nelíbilo. Odstoupil pryč, abych měla místo, kam skočit a pokynul hlavou. Hodila jsem napřed svoji tašku a pak jsem s pevně zavřenými oči skočila i já.
Jo, přežila jsem to! Otevřela jsem konečně oči, když jsem pod nohami opět ucítila pevnou zem. Náhle se nade mnou ozvalo bouchnutí a když jsem se otočila okno už bylo zavřené. No doprčic! Já to vážně udělala.
"Pojď," šťouchl do mě Wes a vytrhl mě z mého úžasu.
Rozběhli jsme se na parkoviště, kde měl zaparkovaný auto. Stála jsem na patníku a snažila se vše rozdýchat a pobrat do hlavy, zatímco, šel Wes pro auto. Parkovištěm se rozezněl zvuk předoucího motoru a za malou chvíli už stál přímo přede mnou. Když už jsem sahala po klice Okýnko u spolusedícího se posunulo pomalu dolů a z něj vykoukl Wes.
"Půjdeš dneska na ten fesťák na pláži?" zeptal se mě z ničeho nic.
"Ne," odpověděla jsem mu jednoduše. Zaprvé jsem o žádném fesťáku nevěděla a za druhé mě to ani nelákalo. Další opilí lidi a egrr... fuj.
"Škoda, myslel jsem, že se tam uvidíme. Měj se Hastings!" usmál se zeširoka, nasadil si brýle a odjel z parkoviště pryč. Stála jsem tam a zírala na to prázdné místo, kde před malou chvíli ještě stálo jeho auto. TO JSEM SI VÁŽNĚ MYSLELA, BUDE NĚCO VÍC NEŽ JEN SPOLEČNÝ ÚTĚK?...