Too close -25-

EmBee

Dlouho jsem váhala, ale vážně jsem potřebovala Clařinu pomoc. Jedině ona, je přeborník v těhletěch věcech. Zvedla jsem mobil z nočního stolku a pořádně se nadechla než jsem vytočila její číslo.

Vlastně ani nevím, co jsem čekala. Neviděli jsme se celý týden, ani jsme si nezavolali a najednou jí zavolám uprostřed noci s tím, že potřebuju její pomoc. Jasně, že řekne, že nemůže. Taky bych zřejmě řekla ne, kdyby mi někdo zavolal ve dvě ráno. Vlastně ne... poslala bych ho rovnou do... však víte kam.

Nakonec mě únava stejně přemohla a já
zaplula do bezesného spánku. Probudila jsem se až kolem jedné hodiny odpoledne, což znamená, že jsem spala deset hodin, ale taky to, že jsem promeškala snídani i oběd. Vyhrabala jsem se z postele a ihned pádila pro něco k snědku, jelikož můj žaludek vážně hlasitě naříkal. Nacpala jsem svůj pupek až skoro k prasknutí a dokutálela se zpět do pokoje, kde jsem otevřela skřín s oblečením úplně dokořán a tupě zírala do ní. Co si jen vzít?
Prohrabovala jsem se celým šatstvem, které jsem měla ve skříni, ale nic mi nepřišlo dost vhodné pro takovou událost. Chci říct, měla jsem tam jedny šaty, ve kterých bych teoreticky mohla jít, ale když jsem si je oblékla, zjistila jsem, že je nezapnu. Kdybych tak nežrala... hmmm... ne.
Seděla jsem na posteli mezi všelijakými kousky oblečení a bezradně zírala do teď už prázdné skříně. Ano, všechny věci byly vytahané různě na posteli, židli, nebo prostě jen tak poházené po zemi.
"Abby," vtrhla do pokoje máma. Ups. Její oči zděšeně těkaly mezi mnou a vším tím bordelem a pusu měla spadlou snad až k zemi.
"Co to," vypadlo jí z úst a upřela zrak pevně na mě.
"Hledám něco, co bych si mohla vzít na benefiční večírek," pohodila jsem rameny a bezradně si odfrkla.
"No, myslím, že vím, co by sis mohla vzít," řekla po chvíli tupého zírání na tu spoušť kolem mě.
"Vážně?!" vyjekla jsem nadšením. Myslím, že jí to všechno úplně odpouštím.
"Jo, ale prvně-" ukázala na všechno to oblečení. 

"Jasně!" Nadšeně jsem zakvílela. Rychle jsem vystartovala na nohy a začala sbírat všechno ze země a rovnat to zpátky do skříně.

Po chvíli uklízení bylo vše, tam kde mělo. Vyplula jsem z pokoje a zamířila jsem k mámě do ložnice. No... tam ale nebyla. Vylezla jsem opět na chodbu a začala se po ní rozhlížet.
"Mami?!" zavolala jsem do prázdna. Žádná odezva. Okay...? Náhle se ozvalo zašustění papírem, které se ozývalo z pokoje na konci chodby. Začala jsem panikařit, v tom pokoji už dobrých pět let nikdo nebyl...

Opatrně jsem otočila klikou, zatlačila dveře směrem do pokoje a nakoukla dovnitř. Když jsem uviděla mámu uprostřed pokoje s krabicí vedle sebe, spadl mi kámen ze srdce, není to žádný zloděj.
Poprvé za těch pět let, jsem vstoupila do pokoje, na jehož skříních a vlastně všude se teď usadila velká vrstva prachu. Popošla jsem k mámě a položila jí ruku na rameno. Leknutím trochu nadskočila a otočila se na mě. Po tvářích se jí leskly kapičky slz, které se mnou začali lomcovat jak na větvi. Nechtěla jsem brečet, ale když jsem viděla, jak svírá v ruce náhrdelník, který našla mezi věcmi z té osudné noci, neudržela jsem se a začala také brečet.

"Podívej se na ně," Vytáhla z krabice krásné krémové šaty s diamanty posetými těsně pod prsy a táhnoucími se až k zemi.
"Mami," šeptla jsem tiše, neschopná ze sebe vydat něco víc. Nemůžu si je přeci vzít...
"Vem si je, určitě ti padnou," usmála se mezi vzlyky a podala mi je.
"Ale-" chtěla jsem něco namítnou, ale máma mi přitiskla šaty pevně k hrudi a pobídla mě, ať si je jdu zkusit.
"Běž," chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem ji poslechla a odešla do pokoje si Stephanieiny šaty vyzkoušet. CHYBÍŠ MI STEPH...