25.7.2014

LoTé

"Byl jsem na svým vlastním pohřbu," zašeptám s hlavou skloněnou k zemi a pak se podívám na drozda, sedícího kousek ode mě na náhrobním kameni. Drozd mi gesto opětuje moudrým pohledem, jako by mi viděl až do duše a já pohled zase sklopím. Nevydržím se dívat do jeho očí, když vím, že on to ví. 
Ví proč a jak jsem umřel. Ví, že jsem u toho zabil několik lidí, na které doma čekali milující rodiny. 
"Ale já nechtěl!" vykřiknu zoufale, protože vím, že pták mě pořád pozoruje, že nikam neodletěl. Stejně tak tuším, že pták moc dobře ví, že nemluvím pravdu. Chtěl jsem těm lidem ublížit, postrašit je,vyděsit je k smrti. Ano, ale zabít je?! 

Zavinit to, že moje matka každou noc brečí do polštáře a bojí se pomalu i vyjít na ulici, aby se jí rozzlobené rodiny mrtvých lidí nepomstili za smrt svých blízkých, kterou zavinil její syn. Zavinit to, že malé děti už nikdy nevyrostou a že jiné malé děti už nikdy neuvidí svoje rodiče. Zavinit to, že se z přátelského kluka, jakým jsem na začátku svého života býval, stal zlý pomstychtivý muž, na jehož pohřeb nepřišel nikdo kromě rodičů a sestry. 
"To jsem nechtěl," zakňučím znovu a se slzami v očích se zadívám do dálky tam, kde ještě před pár minutami probíhal skromný obřad, který se rodiče snažili co nejvíce zkrátit, aby se nemuseli nenávistným pohledům obyčejných lidí i všudypřítomných novinářů vystavovat moc dlouho. 
A tohle je asi můj trest. Viděl jsem davy truchlících lidí, co oplakávaly svoje mrtvé příbuzné, viděl jsem televizní noviny i hromadu novinových titulků, ve kterých mě vylíčili jako největší monstrum. A nejsem jím snad? 
25.
To číslo mě bude pronásledovat do... Do smrti? Pohrdavě si odfrknu. Do konce světa? A co když i potom budou všechny ztracené existence jako já přežívat a stále dokola si připomínat všechny své chyby?
25.
Paradoxně se mi tohle číslo vždycky líbilo, dalo by se říct, že bylo moje oblíbené. Jako malému mě přišla kombinace dvojky a pětky strašně legrační. 
Dvojka, připomínající zahnutý nos a pětka, co zase vypadala jako bříško nějakého dobře živeného chlapíka. Právě proto jsem před pár lety, ještě jako malý kluk, utekl z domova do ulice číslo 25 a nějakou dobu v ní přežíval. Ulice New Yorku jsou velké a nepřehledné, ale nikdy nejsou dostatečně velké, aby v nich matka nenašla svoje vlastní dítě. I když, jak jsem se později dozvěděl, se máma o místě mého pobytu dozvěděla od starého manželského páru, který se o malého otrhaného kluka jako já určitě moc bál. Možná jsem jim připomínal jejich vnuka, možná syna, kdo ví. Já jenom vím, že jsem jim za to nebyl ani trochu vděčný. Právě naopak, pamatuji si, že někdy v tu dobu jsem začal lidi nenávidět. Nezabíjel jsem je to ne, to mě vlastně nikdy nenapadlo. Pouze jsem je rád strašil. Co strašil, přímo děsil. Mrtvou veverkou ve schránce a hořícími novinami to všechno jen začalo. S jídlem roste chuť a moje chuť přímo prahla po tom, vidět obličej plný děsu a hrůzy a to všechno kvůli mně. 
Doma o ničem nevěděli, dokázal jsem se přetvařovat a na můj útěk v necelých deseti letech se brzy zapomnělo. Jenom já jsem na něj nezapomněl a každý den jsem svůj vztek směřoval k jednomu cíli. 
25.7.2014
Den mého velkého výstupu. Čísla z většiny tvořena 2, 5 a 7, tak jak jsem chtěl. V tenhle den jsem chtěl udělat něco velkého, co se zapíše do historie. Ne, opět jsem nechtěl nikoho zabít, to by měli moc jednoduchý. Co jsem chtěl, bylo unést autobus číslo 25 a lidi v něm cestující jsem chtěl odvést do domu na pobřeží, na kterém pracuji od doby, co jsem podruhé opustil svůj rodný domov. 
Tomu domu jsem říkal dům hrůzy. Dům, který měl ty lidi psychicky rozložit a pak je pustit na svobodu. Na svobodu, která už neměla být pro žádného z nich úplně stejná. 
Hystericky se zasměju. 
Ano, to jsem chtěl. Aby všichni ty lidi skončili navěky odkázaní na psychiatry, tak jak jsem měl podle názoru veřejnosti, kteří můj dům objevili, skončit já. 
Jenže něco se zvrtlo. 
Dostat do moci autobus bylo jednoduché, triviální. Lidi byli vyděšení, brečeli a prosili ať je pustím na svobodu. Hlavně pláč malých dětí byl pro mě jako balzám na uši. 
Škoda, že jsem se do toho balzámu tak zaposlouchal, že jsem volant v tmavém tunelu stočil moc brzo a autobus se obrátil na střechu. 
Oheň.
Bolest.
Křik. 
A pak pozvolné ticho, to jak všichni postupně umírali. A pak? 
Noviny, televize, brečící matka. A pak ten drozd. Ten drozd je snad moje svědomí? 
Podívám se na místo, kde drozd stále sedí a zadívám se mu zhluboka do očích. Co vidím? Rakev se svým mrtvým tělem spouštějící se do země. 
"Byl jsem na svým vlastním pohřbu."

Uhmm.. Líbí se vám šílenej Drew? Mně moc ne, abych řekla pravdu, ale ta povídka se mi líbí :) Mějte se krásně!

Peace and Love,

LoTé