"Ahoj," pozdraví mě nesměle a natáhne se pro batůžek houpající se na mém rameni.
"Nech toho Keatsi, až tak těhotná nejsem," uhnu z dosahu jeho doteku a on zrudne a podívá se na zem.
"Dlouho jsme se neviděli," řekne zdvořilostní frázi a kopne do zatoulaného kamínku.
"Dlouho jsi nepřišel," odpovím mu současně s pokrčením rameny a on hlavu zase zvedne.
"A tys chtěla abych přišel?" zeptá se opatrně a já zase pokrčím rameny. Ne, že by mi nějak extra chyběl, ale byl by asi jedinej, kterej by se se mnou mohl ve zbývající době volna bavit.
"Bylas na pláži?" zeptá se po chvilce co vykročíme k domovu a já se na něj nechápavě podívám. Co má s tímhle společného pláž?
"No... párkrát, s Lori a Tobym, proč se ptáš?" zeptám se s povytaženým obočím a on strčí obě své ruce do kapes.
"Jen tak... jestli jsi nepotkala Alexe..." vypadne z něj, i když se mu do toho očividně moc nechce a já se zastavím.
"Keatne nezačínej s tím zase," varuju ho a on si skousne spodní ret. Všimnu si, že má ve rtu divný kroužek. To tam minule neměl.
"Co to máš v puse za kroužek?" zeptám se ho a on na mě vykulí oči.
"Cože?" nechápe a já se proto natáhnu a pohladím ho po koutku rtů.
"Tohle," vysvětlím, na co jsem se ptala a on se najednou rozesměje. Vyděšeně na něj koukám a nevím, co mám dělat. Keaton sedí na bobku a z očí mu tečou slzy smíchu.
"Keatsi? Jsi v pořádku?" zeptám se ho tiše a přikleknu k němu. Nemá záchvat? Neměla bych někoho zavolat?
"Jo... jo jsem..." dostane ze sebe mezi dalším záchvatem smíchu, který ho málem povalí na zem.
"Keatsi!" vykřiknu a začnu natahovat. Co to s ním je?!
"Kam, prosimtě nebreč!" rozesměje se znovu, když uvidí můj výraz a já už jsem úplně zoufalá.
"No tak už jdi do prdele," použiju nadávku, kterou jsem slyšela jen jednou v nějakém televizním seriálu a Lori mi hned vysvětlila, že bych ji při nejmenším ve škole používat neměla.
Teď ale nejsme ve škole, takže se na Keatse naposledy naštvaně podívám a pak se směrem k domu rozejdu sama. Nemám zájem koukat na to, jak se mi směje do obličeje a ještě při tom vypadá jako umírající lachtan.
"Ne počkej, Kam!" zavolá za mnou a během chvilky mě doběhne.
"Promiň!" omluví se mi a chytne mě za ruku, abych mu nemohla znovu utéct.
"Ten... kroužek v puse," vysloví můj výraz a horko těžko překonává další záchvat smíchu. Chci se mu vytrhnout, ale on mě k sobě přitáhne blíž.
"Říká se mu piercing," řekne mi a já kývnu.
"Aha," řeknu jen a pak se od něj zase odtáhnu. Oba dva jsme z nečekaného kontaktu najednou nějak nesví.
"Tak mě doprovodíš?" zeptám se a svou ruku v té jeho nechám. On mě taky nepouští. Ten pocit je jinej. Trochu divnej, ale hezkej... Což mě ale nedonutí přestat myslet na Alexe.
Vykročíme k domovu a užíváme si chvilku ticha, která ale není ani trochu trapná.
"A Kam?" promluví na mě po chvilce a já se na něj s úsměvem otočím.
"Jak se má to malý?"
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za tvůj komentář :) LoTé & EmBee