"Posaďte se," vyzve nás postarší paní, když vstoupí do třídy, ve které jsme s Angie zabraly poslední lavici. Teda spíš ona než já, je až s podivem, jak může mít tak drobný stvoření ostré lokty.
"Vypadá v pohodě, co?" nakloní se ke mně Angie hned a já pokrčím rameny. Neumím zrovna odhadnout lidi na první dojem, vždycky všechny považuju za strašně milý. Ne, že by to z většiny nebyla pravda, ale občas prostě není. Mimoděk si pohladím bříško a povzdechnu si.
"Máš hlad?" ozve se vedle mě zase a Angie otočí oči v sloup.
"Já jsem se vůbec nestihla najíst, jsem zaspala," podívá se na mě a asi čeká, že jí odkývu, že se stejný scénář ráno stal i mně, ale já se usměju a jen zavrtím hlavou.
"Já jsem se najedla, vstávám brzo," odpovím jí a ona oči vyvalí ještě víc. Vypadá trochu jako syslík.
"To já teda vždycky zaspím," zakoulí očima a já to nevydržím a vyprsknu smíchy. Najednou na mě visí dvacet pět nechápavých pohledů a jeden navíc pro změnu přísný.
"Něco k smíchu, slečno...?" zeptá se mě učitelka a já poslušně stoupnu.
"Kamala," odpovím jí a učitelčin přísný pohled se změní na relativně chápavý.
"Aha, ty jsi ta Kamala... po hodině tady zůstaň, budu si s tebou chtít promluvit," poprosí mě už docela mile a pak pokyne, abych si mohla sednout. Dvacet pět nechápavých pohledů se změní na dvacet šest zvědavých a já si s rudými tvářemi sednu zpátky do lavice.
"Ta Kamala," napodobí Angie učitelčin hlas a zasměje se.
"Ty jsi nějak oblíbená," strčí do mě, ale nemyslí to zle. Proto se jen ušklíbnu a zaposlouchám se do učitelčina zaujatého projevu o všem, co budeme potřebovat. A že toho je.
"Kamalo, pojď za mnou prosím na chvilku," zavolá na mě po hodině paní Lockhartová, abych se jí náhodou nevypařila bez rozhovoru a já si povzdechnu.
"Mám na tebe počkat?" nabídne mi bezelstně Angie. "Stejně nemám co dělat," dodá, kdybych náhodou chtěla namítnout, že ji nechci otravovat, a proto jenom kývnu.
"Budu ráda," dodám pak a usměji se na ni. No ne, já budu mít snad nakonec skutečně kamarádku.
"Ano paní Lockhartová?" přijdu k ní a mezitím si nandám roztomilý puntíkovaný batůžek, který mi minulý týden koupila Lori, ačkoli jsem se bránila. Už tak z ní budu vysávat peníze na miminko a všechno okolo, ten batůžek jsem fakt nepotřebovala. Ale je nádherný.
"Chci ti jen říct, že za mnou můžeš vždycky přijít, když ti nebude dobře, nebo budeš něco potřebovat, pokaždé se ti budu snažit pomoc, ano?" nabídne mi mile a já se usměju. Vážně, netušila jsem, že budou všichni Američani tak strašně milý.
"Děkuju, moc si toho cením," odpovím jí, ale pak se zarazím a kousnu se do rtu.
"Copak potřebuješ?" zeptá se mě citlivě, když vidí můj výraz a já si povzdechnu.
"No... nerada bych, aby se to tady nějak rozneslo nebo tak... Já vím, že se to jednou všichni dozví, ale nerada bych, aby už teď," vykoktám nějak a paní Lockhartová mávne rukou.
"Jsem jako hrob a celý učitelský sbor také, neboj se," usměje se na mě naposledy a pak se rozloučí.
"Kam půjdeš?" zeptá se mě Angie, která na mě skutečně čeká, když konečně vyjdu ze třídy.
"Domů," odpovím jí jednoduše a ona našpulí rtíky.
"A nechceš se mnou zajít na pláž? Pokecat, zajít si na kafe?" nabídne mi a já pokrčím rameny.
"Kafe nemůžu, ale jinak ven zajít můžem," usměji se na ni a najednou mám pocit, že jí vytrhávám trn z paty. Jako by se bála jít domů. Jako by tam na ni nikdo nečekal...
"Jé," protáhnu nepříliš nadšeně, když vyjdeme před školu a já si všimnu osoby stojící u brány.
"Kdo to je? Tvůj kluk?" zeptá se zvědavě Angie, když si všimne, kam se dívám a já zavrtím hlavou.
"Ne... jen... Angie, nevadilo by ti, kdyby..." začnu, ale ona mě přeruší. "Kdyby jsme šly na tu pláž jindy? Ne vůbec, užij si to s ním," zakření se a rychle mě obejme. Pak rychlými krůčky zajde za roh a já se vydám k osobě stojící u brány. Ke Keatnovi.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za tvůj komentář :) LoTé & EmBee