Too close -13-

EmBee

Zbytek noci se mi už pro jistotu nic nezdálo. Když jsem otevřela oči, ihned mě do nich bodaly sluneční paprsky, které se dostali skrz tenké závěsy. Počkat?! Tyhle závěsy jsem ještě nikdy neviděla. Když se pod mnou hlavou zvedala a poté snižovala něčí teplá hruď v pravidelných intervalech, všechno mi to okamžitě došlo. Vystřelila jsem do sedu a snažila se na všechno, co se dělo včera večer, vzpomenout. Řeknu vám, byl to špatný nápad. Zaprvé jsem ho vzbudila a za druhé jsem si vzpomněla na něco, na co jsem se snažila vší silou zapomenout.
"Promiň," vykoktala jsem ze sebe a snažila se vyhrabat, co nejrychleji z postele. Co mě to
napadlo si ho ještě prosit do postele?
"Abbigail," jeho ranní hlas zněl tak sexy. Co to melu? Měla bych se dostat, co nejdřív pryč.
"Promiň, neměla jsem-," chtěla jsem toho tolik říct, ale Wes mě nenechal. Musel dost dobře vědět, jak úplně šílím. Vlastně by to poznal každej blbech.
"Abby, uklidni se," hypnotizoval mě svými krásnými hnědými oči.
"Neomlouvej se, není za co, jasný?" Třel svými dlaněmi o mé paže, jelikož jsem se celá klepala, i když bych neřekla, že to bylo zimou.
"Pojď jsem," až když si mě přivinul sobě na svou nahou hruď, uvědomila jsem si, že mi po tváři stékají horké kapičky slz. Proč furt brečím?!

"Chceš něco?" Zeptal se mě, zatímco si vybíral něco pro sebe. Po tom, co jsem konečně přestala bulet, si šel vzít Wes něco na sebe, aby mě mohl odvést domů. Ať jsem protestovala sebevíc, stál si Wes za svým. Přes to vlak prostě nejel. Cestou se ještě stavil v nějakým obchůdku pro snídani, ale já na nic neměla chuť.
"Nic," odpověděla jsem jednoduše a nervózně se držela za břicho. Chtěla jsem se vrátit do auta, nechtěla jsem tady být.
"Tak jinak, co chceš?" Myslím, že se z něj stala moje máma.
"Chci domů," odpověděla jsem mu popravdě, i když na něco úplně jinýho.
"Abby, musíš něco-"
"Prosím," nenechala jsem ho domluvit, jelikož jsem moc dobře věděla, co bude následovat. Poznal, že se tu necítím zrovna nejlíp a že do mě stejnak nic nenarve, otočil se zpět k dívce za pultem a koupil dvě flašky obyčejné vody.
"Aspoň se napij," vrazil mi jednu flašku do rukou, zatímco se sám napil ze své.

"Děkuju," zašeptala jsem slabě, nevím proč, prostě ze mě nic víc nevyšlo. Otevřela jsem si dveře a pomalu vystoupila z auta.
"Abby," zarazil mě Wes, "půjč mi mobil." Vážně?! Nemůže se prostě jen rozloučit a odjet? Neměla jsem náladu na to se vyptávat. Bez jakýchkoli slov jsem vytáhla mobil z kapsy a podala mu jej. Chvíli na něm něco psal a poté mi ho zase vrátil zpátky.
"Teď máš moje číslo, pokud budeš cokoliv potřebovat tak stačí zavolat," koutky jeho úst se zvedly do slabého úsměvu. Jen jsem přikývla, zabouchla za sebou dveře a pomalu se odplazila do domu.

Máma už stála za dveřmi z rukama zkříženými na prsou a prozíravě na mě zírala. Jen jsem vkročila do dveří, už na mě začala bombardovat výchovnými kecy, které jsem nebyla schopná ani zdaleka vnímat.
"Běž do svého pokoje Abbigail," ukázala vyčerpaně směrem ke schodům a unaveně se opřela linku. Poslušně jsem se zvedla a odkráčela do svého pokoje, kde jsem se zhroutila ihned k zemi. Vytáhla jsem z kapsy mobil a naťukala Drewovi esemesku.

Přijeď prosím -A x