Too close -23-

EmBee

Než jsem si to stačila uvědomit, ucítila jsem na dlani palčivou bolest, kterou jsem si způsobila sama tím, že jsem Drewovi vrazila pořádnou facku, která mu stočila hlavu k straně. Děsně mě to štípalo, ale vztek, který jsem proti němu měla, byl o dost silnější.
Nevypadalo to, že by ho má rána nějak bolela, spíše vypadal jako by tuto reakci čekal. Stála jsem tam, všechny svaly v těle napnuté, a snažila se ovládnout a nevrazit mu další facku. Trošku jsem se uvolnila, když jsem na hřbetu ruky ucítila Wesleyho dotek, netrvalo to však dlouho jelikož Drew otevřel pusu a promluvil.
"Chápu tě, taky bych byl naštvaný. Vím, že ať řeknu cokoliv stejnak mi nebudeš věřit. A
chápu to! Ale Abby tvá máma se kvůli tomu fakt trápí. Pochopím, když už se mnou nikdy nepromluvíš, ale ona je tvá máma," prosil mě a chvílemi to vypadalo, že se tu i rozbrečí.
"Pojedeme prosím," otočila jsem na Wese, který jen rychle přikývl a popoběhl na stranu řidiče. Naposledy jsem pohlédla na zničeného Drewa a nastoupila si do auta. Ať přestane s tím divadlem...
"Je to poslední věc, o kterou tě prosím Abby," uslyšela jsem ho ještě než jsme vyjeli z parkoviště.
Zabořila jsem se ještě více do sedačky a unaveně zavřela oči.
"Nevím, co se děje, ale předpokládám, že domů asi nechceš," okamžitě jsem zakroutila hlavou a otevřela oči, abych se na něj mohla podívat.
"Bude to zase dobrý, uvidíš," otočil se na zlomek sekundy na mě a zatřásl mi nohou. Položila jsou mu svou ruku na tu jeho, kterou měl stále položenou na mém stehně a pozorovala rychle ubíhající vozovku. Jak to udělal, že tomu teď doopravdy i věřím?

"Nechtěla by si se mnou v neděli na benefiční večírek? Pořádá ho sice Anna, ale musím tam jít a nechci tam jít sám," zeptal se mě Wes, když jsme leželi na pohovce a 'dívali' se na nějakej film, ani nevím jak se jmenuje.
"Jo ráda," usmála jsem se a vrátila jsem se k předstírání, že sleduju film, ikdyž jsem si poprvavdě přehrávala každičký okamžik, co jsem prožila s Wesem a uvědomila si, jak mě dělá šťastnou. Je to ale vzájemný?

"Děkuju," zastavila jsem se před domem, ale prsty jsem měla stále spletené s těmi jeho. Dnes jsme se rozhodli, že půjdeme pěšky, ale už jsme jaksi tady. Čas s ním tak rychle ubíhá, že je to až k pláči. Naklonil se ke mě a své rty umístil přesně na ty mé. Naše rty se pohybovali v naprostém souladu, až mě to celkem děsilo. Ucítila jsem jak mi jazykem přejel po spodním rtu, jako by se ptal zda může dál. Pootevřela jsem tedy jemně ústa a nechala ho mi jazykem zaplout do pusy.
"Vůbec nemáš za co," opřeli jsme si navzájem o čela a zírali si do očí. Miluju to.Jeho ještě víc...
"Uvidíme se v neděli," otočil se na patě a zamířil zpátky domů. Udělala jsem to samý, s tím rozdílem, že už jsem stála před domem. Zachrastila jsem párkrát klíčkami ve dveřích a vlezla dovnitř, kde se po všech místnostech rozvoněla příjemná vůně z kuchyně.
"Abby?!" ozvala se máma a vykoukla z kuchyně se zašpiněnou zástěrou od mouky a velkými chňapkami na rukou.
"Ahoj," zamumlala jsem tiše a hodila klíčky mezi ty ostatní.
"Přidáš se?" zeptala se s doufajícím výrazem a jakmile jsem jen tak pohodila rameny a rozešla se směrem k ní, ihned se jí na obličeji pohrával slabý úsměv.

Společná večeře probíhala celkem hladce. Jediný zvuk, který brázdil to ticho mezi námi byly příbory cinkající o talíř, toť vše. Neměla jsem jí co říct a tamtu věc jsem nechtěla probírat, takže nemluvit byla ta nejlepší možnost. Ihned jak jsem se zavřela v pokoji, převlékla jsem se do Wesleyho trička a nějakých pohodlných kraťásků a zachumlala se do postele. CO SI MÁM V NEDĚLI OBLÍCT?