EmBee
"Promiň, ale Abbigail se necítí zrovna nejlépe. Přijď jindy, ano," uslyšela jsem mámin hlas z chodby."Ale vždyť," to byl určitě Drew! Seběhla jsem rychle schody, ale to už máma zavírala dveře chudákovi přímo před nosem.
"Vrať se do pokoje," řekla rázně a bez jakýchkoli jiných slov odešla do kuchyně. Vyběhla jsem rychle do schodů a bouchla jsem silou do svých dveří, abych se zbavila částečně svého vzteku, který ve mě neustále bublal. Natáhla jsem se pro mobil a naškrábala Drewovi pár slov.
Promiň za to s mou mámou... -A x
Celý zbytek dne jsem strávila zíráním na prázdnou stěnu svého pokoje a posloucháním starých vypalovaček, které jsem našla ve svém stole. Myslím, že jít do tý školy by bylo zábavnější, ale čekal mě teď ještě celý víkend.
Naštěstí mě však Clary v neděli zachránila, když se u mé mámy přimluvila a vytáhla mě na nákupy. Celou cestu mluvila jen o tom čtvrtečním fesťáku, na který jsem se tak moc snažila zapomenout. Nic jsem jí o tom, co se stalo a mohlo se stát, kdyby tam nebyl Wes, neřekla. Nevím proč, prostě už jsem jí asi nevěřila natolik, abych jí to řekla. A i kdyby jo, tak by na to nebyl ani prostor.
"Posloucháš mě vůbec?" Vrátila mě zpět do obchoďáku přeplněným fiflenama a zamilovanýma párečkama.
"Co?" Neobtěžovala jsem se ani alespoň předstírat, že jsem doopravdy poslouchala.
"Myslíš, že jsou ty fialový lepší, nebo ty růžový?" Mávala mi před obličejem s nějakýma sukněma.
"Ty fialový," plácla jsem jen tak něco, a dál vyhlížela východ.
"Myslím, že si vezmu tu růžovou," oznámila mi a hodila si růžovou fosforeskující sukni do košíku. Heh, dobře? Proč se mě teda ptala? Jen jsem nad jejím chováním protočila oči a pokračovala jsem v tom, co jsem celou dobu dělala. Kde je sakra ten východ?
"Čau Clary," uslyšel jsem za sebou dva klučičí hlasy, které jsem dost dobře znala. Co ti dva tu dělají?
"Nechcete se k nám přidat? Jdeme do Starbucks a-" řekl právě nechceTE, a ne nechceŠ?
"Jasně," nedonechala Nathana ani domluvit a odpověděla mu za nás obě. Oh, odkdy je Clary má mluvčí.
"Ale-" chtěla jsem něco namítnout. Clary mě chytla za loket a se sladkým úsměvem směřovaný těm dvoum, my sykla do ucha, "bude to sranda." No to určitě, pomyslela jsem si pro sebe.
Řeknu vám, větší zábavu jsem nezažila! Chodit jak ocásek dva metry za něma, Nathanem, Wesleym a Clary uprostřed, byla děsná sranda no. Od Clary a Nathana se to dalo čekat, ale Wesley mě zklamal. Nebo, že bych se zklamala sama tím, že si moc domýšlím a moc toho očekávám. Kdo ví.
"Promiň, že jsem tě takhle odstrčil, já-" kráčel vedle mě Wes, když jsme se už konečně blížili ke Clařinýmu autu.
"Víš co? Nemáš se za co omlouvat," řekla jsem mu až příliš naštvaně a pro jistotu zrychlila krok. JÁ JSEM TAK BLBÁ!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za tvůj komentář :) LoTé & EmBee