"Co... co to... tati?!" vykřiknu a rozběhnu se do koupelny.
"Stůj!" probudí se Drew ze strnutí a přitáhne si mě zase k sobě.
"Pusť!" bráním se, ale z Drewova pevného stisku se nemám šanci dostat.
"Já první, dobře?" zeptá se mě a odhrne mi vlasy z čela.
"Tak jo," kývnu a nechám se od něj předejít. Jde rovně a napnutě, jako by každou chvíli čekal útok kousače.
"Pane Bože," zamumlá, když nahlídne do koupelny, kam se mezitím seběhli i všichni ostatní, jež výstřely probudily.
"Co je tam?" zeptám se, i když si nejsem jistá, jestli to chci vědět. Stačí mi plačící Anna, Brooke, i Wesley. Ten sedí na podlaze a sténá jako raněný pes.
Drew mě beze slova vezme kolem ramen a postrčí mě před sebe. Ví, že nemá cenu mi to rozmlouvat. Když ale uvidím tu krvavou scénu, hned mu zase zabořím nos do hrudi.
"Proč?" fňuknu a otočím se na tátu, který stojí v koupelně s pistolí v ruce.
"Musel jsem..." odmlčí se a pak si otře orosené čelo. I ostřílenému vojákovi se příčilo tohle udělat.
"Keaton... byl mrtvý a najednou ožil... ale jinak," dostane ze sebe a všichni se na sebe s hrůzou podívají.
"Jak to?" zeptá se Drew na otázku, která leží na srdci úplně všem, jen nemají dost síly nebo odvahy ji vyslovit.
"Já... nevím," pokrčí táta zoufale a sedne si na okraj vany. Na okraj vany, ve které leží mrtvý Keaton s podřezanými žílami a prostřelenou hlavou. Vedle vany, na zemi na bílých kachličkách leží Robert se stejnou střelnou ránou na hlavě a navíc s prokousnutým hrdlem.
Keaton zaútočil na vlastního otce.
"Nekoukej se na to," řekne mi Drew a otočí mou hlavu jemně na druhou stranu. Asi cítí, jak se klepu.
"Ale proč jsi zabil i Roberta?" dostane ze sebe mezi vzlyky Anna, která sedí kousek od nás na chodbě a pláče třesoucí se Brooke do ramene.
"Než jsem si stihl uvědomit, že se Keaton hýbe, vrhl se na Robertův krk. Bohužel už jsem ho nestihl odtáhnout včas a pro Roberta to byla rána z milosti. Trpěl by několik minut než by vykrvácel, to kousnutí nebylo tak hluboké..." vysvětlí táta svoje chování jako správný voják a pak se natáhne a s bolestivým výrazem zavře Robertovi dosud otevřené oči.
"Musíme je pohřbít," řekne pak už znovu naprosto profesionálně a strčí si pistoli za pas. "Hned teď."
Poslední kupka hlíny dopadne na čerstvě zkypřenou půdu právě v okamžiku, kdy na temnou oblohu začnou prosvítat první paprsky ranního slunce. Táta si otře orosené čelo a podívá se na dva podlouhlé hroby, které jsme do rána vykopali a uložili do nich těla.
"Běžte si všichni odpočinout, zítra ráno vyrazíme na cestu," řekne potom a všichni se beze slov začnou trousit do domu. Jen já stále zírám na hlínu, pod kterou je navždy uložen můj kamarád Keaton a mám pocit, že balvan viny v žaludku je každou vteřinou větší a větší.
"Pojď si lehnout Max, teď už mu nepomůžeš," pohladí mě Drew po rameni a mě píchne u srdce. Mohla jsem mu pomoct, ale nedokázala jsem to. Jsem v podstatě odpovědná za jeho smrt...
Navzdory všem výčitkám zamířím za Drewem do domu, abych se mohla konečně vyspat, ale před dveřmi do pokoje, který jsem donedávna sdílela s Keatsem, se moje ruka zastaví.
"Drew?" zašeptám tiše, ale on to stejně slyší.
"Ano, Max?" odpoví mi a vrátí se kvůli mně o pár kroků zpět.
"Zůstaneš dnes se mnou?"
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za tvůj komentář :) LoTé & EmBee