EmBee
"Abbigail, otevři! No tak, není to tak jak to vypadalo. Abby," kdo by to byl řekl, že bude tak vytrvalý.
"Vypadni Drew!" Zařvala jsem na něj a zabořila se ještě hlouběji do přikrývek.
"Abby, miláčku, nech si to vysvětlit, prosím," vystřídala ho po chvíli máma.
"Jak chceš vysvětlit, že ses tam líbala s mým kamarádem?!" Naštvaně jsem na ni zařvala. Vážně jsem řekla kamaráda? Za dveřmi se ozývaly tiché tlumené vzlyky, jako kdyby někomu vzlykala do hrudi. No jasně, že to tak určitě bylo. Ti dva by se mohli rovnou vzít, ne?!
"Abby-" nenechala jsem ji ani nic začít.
"Ne!" Vykřikla jsem tak až jsem se sama
lekla. Vylezla jsem z postele a otevřela okno do chladné noci. Bylo toho už na mě moc, nemohla jsem tam zůstat. Vlezla jsem si do okna a opatrně se natáhla k větvi stromu hned pod oknem. Slezla jsem opatrně dolů a rozběhla jsem na jediné místo, které mě napadlo.
Dopadla jsem na kolena na mokrou trávu před náhrobní kámen a rozdýchávala svůj zběsilý běh.
"Steph," vypadlo ze mě mezi vzlyky.
"Proč mi to udělala? Chápeš to? Já, ne. Proč mi všichni, co jsou mi blízcí, vždycky tak neskutečně ublíží? Hrozně to bolí. Dokážeš si představit, že by máma chodila s nějakým tvým kamarádem? Proč to furt říkám? Už to pro mě není kamarád, už ne. Vždyť je to podlý?! Co by na to řekl táta? Kdyby tu byl samozřejmě. Kam vůbec odjel? Proč se neozval? Udělala jsem něco špatně? Strašně se mi po něm stýská, ale mámě už zřejmě ne. Kdyby tu byl, nic takovýho by se nikdy nestalo. Proč? Proč já..." ptala jsem se neustále své sestry, vlastně si to uveďme na pravou míru, mluvila jsem na náhrobní kámen mé sestry. Je to šílené, ale přesto nějakým způsobem i uklidňující. Cítím, že když s ní mluvím takhle na hřbitově, je mi jaksi blíž. Cítím její přítomnost, doopravdy ano.
Náhle se nade mnou protrhla mračna a k zemi se snášely kapičky vody, které mi stékali všude po těle. Netrvalo dlouho a jemné poprchávání se změnilo v pořádný liják. Seděla jsem nehybně a nechala se celá smáčet, dokud se mi v kapse nerozvonil mobil. Vytáhla jsem ho opatrně z kapsy, ale přesto ho neuchránila před obrovskými kapkami vody, a přiložila si ho k uchu.
"Ahoj, ehm, volám jen, abych se zeptal jestli se máš líp," ozval se z druhé strany nervózní hlas.
"Přijedeš pro mě, prosím," zašeptala jsem do sluchátka a sevřela pevně víčka, protože mi vodní kapky útočily přímo do obličeje.
"Jo, jasně. Za pět minut jsem před barákem," znejistěl, ale slyšela jsem, jak na druhé straně po chvíli zařinčely klíče.
"Tam ne," řekla jsem až příliš rychle. Tam ne.
"Dobře...? A kde jseš teda?" Nechápal, ale přesto se nezastavil a pokračoval z bytu.
"Na hřbitově," špitla jsem.
"Cože?! V tom dešti?" zhrozil se a začal fuňet do sluchátka, jak se snažil dostat rychle do auta. Seděla jsem tam a poslouchala, jak se jeho auto probudilo opět do života a spokojeně vrčelo.
"Vydrž, hned jsem tam," řekl ještě a ukončil hovor.
Seděla jsem tam dál a a zírala na ty krasopisně vyrytá písmenka Stephanie HASTINGS, která se začala třpitit, díky měsíci, který vykoukl z mračen. TAM JSEM MĚLA BÝT JÁ...
"Vypadni Drew!" Zařvala jsem na něj a zabořila se ještě hlouběji do přikrývek.
"Abby, miláčku, nech si to vysvětlit, prosím," vystřídala ho po chvíli máma.
"Jak chceš vysvětlit, že ses tam líbala s mým kamarádem?!" Naštvaně jsem na ni zařvala. Vážně jsem řekla kamaráda? Za dveřmi se ozývaly tiché tlumené vzlyky, jako kdyby někomu vzlykala do hrudi. No jasně, že to tak určitě bylo. Ti dva by se mohli rovnou vzít, ne?!
"Abby-" nenechala jsem ji ani nic začít.
"Ne!" Vykřikla jsem tak až jsem se sama
lekla. Vylezla jsem z postele a otevřela okno do chladné noci. Bylo toho už na mě moc, nemohla jsem tam zůstat. Vlezla jsem si do okna a opatrně se natáhla k větvi stromu hned pod oknem. Slezla jsem opatrně dolů a rozběhla jsem na jediné místo, které mě napadlo.
Dopadla jsem na kolena na mokrou trávu před náhrobní kámen a rozdýchávala svůj zběsilý běh.
"Steph," vypadlo ze mě mezi vzlyky.
"Proč mi to udělala? Chápeš to? Já, ne. Proč mi všichni, co jsou mi blízcí, vždycky tak neskutečně ublíží? Hrozně to bolí. Dokážeš si představit, že by máma chodila s nějakým tvým kamarádem? Proč to furt říkám? Už to pro mě není kamarád, už ne. Vždyť je to podlý?! Co by na to řekl táta? Kdyby tu byl samozřejmě. Kam vůbec odjel? Proč se neozval? Udělala jsem něco špatně? Strašně se mi po něm stýská, ale mámě už zřejmě ne. Kdyby tu byl, nic takovýho by se nikdy nestalo. Proč? Proč já..." ptala jsem se neustále své sestry, vlastně si to uveďme na pravou míru, mluvila jsem na náhrobní kámen mé sestry. Je to šílené, ale přesto nějakým způsobem i uklidňující. Cítím, že když s ní mluvím takhle na hřbitově, je mi jaksi blíž. Cítím její přítomnost, doopravdy ano.
Náhle se nade mnou protrhla mračna a k zemi se snášely kapičky vody, které mi stékali všude po těle. Netrvalo dlouho a jemné poprchávání se změnilo v pořádný liják. Seděla jsem nehybně a nechala se celá smáčet, dokud se mi v kapse nerozvonil mobil. Vytáhla jsem ho opatrně z kapsy, ale přesto ho neuchránila před obrovskými kapkami vody, a přiložila si ho k uchu.
"Ahoj, ehm, volám jen, abych se zeptal jestli se máš líp," ozval se z druhé strany nervózní hlas.
"Přijedeš pro mě, prosím," zašeptala jsem do sluchátka a sevřela pevně víčka, protože mi vodní kapky útočily přímo do obličeje.
"Jo, jasně. Za pět minut jsem před barákem," znejistěl, ale slyšela jsem, jak na druhé straně po chvíli zařinčely klíče.
"Tam ne," řekla jsem až příliš rychle. Tam ne.
"Dobře...? A kde jseš teda?" Nechápal, ale přesto se nezastavil a pokračoval z bytu.
"Na hřbitově," špitla jsem.
"Cože?! V tom dešti?" zhrozil se a začal fuňet do sluchátka, jak se snažil dostat rychle do auta. Seděla jsem tam a poslouchala, jak se jeho auto probudilo opět do života a spokojeně vrčelo.
"Vydrž, hned jsem tam," řekl ještě a ukončil hovor.
Seděla jsem tam dál a a zírala na ty krasopisně vyrytá písmenka Stephanie HASTINGS, která se začala třpitit, díky měsíci, který vykoukl z mračen. TAM JSEM MĚLA BÝT JÁ...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za tvůj komentář :) LoTé & EmBee