Too close -8-

EmBee

Á je to tady, poslední hodina pominula a je čas si užít ještě větší peklo po škole s tou ježibabou.
Vešla jsem do její třídy a.... no to mě podržte, ona snad nežije pro nic jinýho, než že nechává půlku školy po škole. Samozřejmě tam byli lidi, kteří si to i zasloužili, ale bylo tam i dost podivínů a šprtů, do kterých byste to nikdy neřekli. Vážně.
Sedla jsem si hned k oknu, kde bylo alespoň na co koukat a zírala tupě ven. Ani nevím na co, prostě jsem vypustila mozek a koukala ven z okna. Ne však na dlouho, protože do třídy přišla ta ježibaba. Celá nasupěná flákla svými věcmi o stůl, tak že všichni vyletěli z
kůže, včetně mě. Pokud máte někdo škytavku, stavte se a hned bude pryč.
"Jestli někdo jen cekne-" zařvala na celou třídu a všichni zas poskakovali strachem dokonce i ti 'tvrďáci'.
"Pane Strombergu, myslím že jdete pozdě!" zařvala k člověku, který stál ve dveřích. Jakto, že jsem si nevšimla, že chybí?
"Buď ráda, že tu vůbec jsem," zamumlal si pro sebe, ale já ho slyšela dost dobře a myslím, že ostatní taky.
"Co je tady k smíchu, Hastings?!" propalovala mě pohledem. Ihned jsem zbledla a zajela více do lavice, snažíc se nenavázat s ní oční kontakt. Sedla si načuřeně na svou židli za katedrou a ještě jednou všechny projela očním skenerem než se zabořila do svých papírů. Pomozte mi odsud!
Tik tak, tik tak, tik tak. Tikalo mi neustále v hlavě. Bylo tu totiž takový ticho, že jsem slyšela i ty pitomý hodiny, co visely nad tabulí. Náhle se přes celou třídu rozvonil něčí mobil. Sullivanová ihned vystřelila ze své židle, ale jakmile si uvědomila, že je to její telefon, čapla po něm a odešla za dveře. Uff. Alespoň na chvíli nemusím sedět jako socha, aby si mě nevšimla.
"Hele nezačali jsme zrovna nejlíp," ozval se vedle mě známý hlas, jen jsem však nevěděla komu je směřovaný. Podívala jsem se zvědavě kolem sebe a uviděla jeden pár přenádherných očí zírajících přímo do těch mých. Vážně se to děje?
"V pohodě?" zachechtal se a já si teprve teď uvědomila, že na něho zasněně zírám. Ups. Přikývla jsem párkrát hlavou a radši ji sklopila k zemi, jelikož jsem cítila, jak mi hoří tváře. Koutkem očí jsem viděla, jak se mu mým chováním zvedly koutky směrem vzhůru do nádherného úsměvu.
"Stromberg, Wesley Stromberg," snažil se napodobit Jamese Bonda, avšak ne zrovna úspěšně. Nevadí. Nátahl ke mě ruku a já ji po chvilce váhání s radostí přijala.
"Abbigail Hastings, ale stačí Abby," představila jsem se mu a mé tváře nabraly ještě tmavší odstín.
"Furt jsem tady!" objevila se Sullivanová mezi dveřma, všichni si opět sedli na místo a dělali jako by nic. Když opět zalezla na dveře se svým mobilem u ucha a načuřeným výrazem na obličeji, všichni se opět vrátili tam, kde byli a pokračovali v konverzaci, kterou předtím vedli. Dokonce i Wesley se na mě opět otočil a zeširoka se usmál. Mé tváře opět nabrali barvu. Už by to měl přestat dělat jinak mě namístě zabije!
"Uteč se mnou," vypadlo z něj náhle. CHCE SNAD ZŮSTAT PO ŠKOLE AŽ DO KONCE ŽIVOTA?...