Too close -17-

EmBee

Druhý den už na mě zase čekal na parkovišti, opřený v celý své kráse o auto a s pohledem upřeným na mobil. Když jsem došla k němu, zvedl hlavu a usmál se na mě od ucha k uchu.
"Ahoj Abby," zašeptal, jako by tu byl zákaz mluvení a otevřel mi dveře. Poslušně jsem nasedla a čekala, až obejde auto a sám si nasedne.
"Ahoj," napodobila jsem ho a šeptem ho pozdravila s úsměvem na tváři. Nastartoval auto a odjel z parkoviště směrem k němu domů. Zanedlouho jsme se objevili před jeho barákem, jelikož už bydlel sám v bytě.

"Udělej si pohodlí," hodil klíče do mističky za dveřmi a nakráčel přímo do kuchyně. Sedla
jsem si do křesílka v jeho útulném obýváku a rozhlížela se po okolí. Když jsem tu byla naposledy, neměla jsem zrovna náladu se rozhlížet kolem a zkoumat, jak to tu má zařízený.
"Tak, kde začnem?" Objevil se Wes se dvěmi skleničkami vody, které následně položil na stolek, a hodil sebou na pohovku vedle mě.
"Nevím," pohodila jsem vedle křesla tašku a natočila se k němu. Úsměv, který mi za celou dobu, co jsem s ním, nezmizel z tváře náhle zmrzl, když se rozezněl hrom. Celá ztuhlá jsem se zabořila víc do křesla, ale neunikl mi ani pohled na Wese, který taky nevypadal zrovna šťastně. Ruce měl zatnuté v pěst a všechny svaly v těle napnuté. Oblohou se ozval další hrom, který byl po malé chvilce následován bleskem. Hrůzou jsem nadskočila a všechny chlupy na těle se mi hnusem zježily. To však nebylo vše, každý hrom následoval ještě větší, a blesky zářily přes celou oblohu. To už jsem vážně nezvládala a Wesley zřejmě taky ne, protože mě chytl za ruku a běžel se se mnou schovat za pult v kuchyni. Sedla jsem si na studenou zem, opřela jsem se zády o pult a nohy si přitiskla pevně k sobě. Rukou jsem každým hlasitým hromem stiskla Wesleymu ruku, stejně jako to udělal on mě. Po chvíli se bouřka uklidnila a oba dva jsme se trochu uvolnili.
"Zvláštní, jak se dva devatenáctiletí teenageři schovávají před bouřkou," uchechtla jsem se, vážně mi to přišlo zvláštní, ale i vtipný zároveň, když jsem o tom zpětně zapřemýšlela.
"Jo to, jo," zašeptal Wes a zíral zadumaně daleko před sebe.
"Wesley?" zeptala jsem se ho opatrně.
"Hm?"
"Můžu se tě na něco zeptat?" stiskla jsem jemně jeho ruku, jak jsme je měli stále propletené.
"Jen do toho," opřel se hlavou o pult, ale stále se na mě nepodíval.
"Proč se bojíš... ehm... bouřky?" Zalkla jsem se vlastními slovy. Tentokrát už svůj zrak upřel do těch mých, ale ne však na dlouho.
"Tu noc byla bouřka, ležel jsem v posteli a nemohl usnout, čekal jsem až se vrátí táta. Vrátil se pozdě v noci, opilý až do morku kosti a navoněný dámským parfémem," odmlčel se na chvíli, ale hned zase pokračoval.
"Slyšel jsem, jak se s mámou začal strašně hádat, chtěl jsem to nějak zablokovat a v klidu spát, ale pak jsem uslyšel mamčin vzlyk. Sešel jsem do půlky schodů jelikož jsem měl strach, stál jsem tam a uviděl, jak mou mámu uhodil, jednou a pak..." jeho stisk náhle zpevnil a rty sepnul do tenké přímky.
"Wesley," šeptla jsem tiše jeho jméno, chtěla jsem ho nějak utišit, ale nevěděla jsem jaká slova vybrat.
"Co bouřka udělala tobě," zachraptěl vedle mě jeho hlas a jeho oči si prohlíželi každičký kousek mé tváře. Pohlédla jsem do jeho hnědých očí a tentokrát stiskla já jeho ruku. Ještě nikdy jsem o tom s nikým nemluvila, protože to pro mě bylo příliš bolestivý, ale cítila jsem, že je ten pravý okamžik. Přišlo mi to fér, otevřít se mu, když on udělal to samé, i když to není zrovna v jeho povaze. Dlouze jsem se nadechla a spolkla knedlík, který se mi tam stačil udělat.
"Vzala mi sestru," vypadlo ze mě náhle. Seděla jsem tam a zírala na vzdálený bod někde přede mnou. Wes stiskl pevně mou ruku nazpět, a jeho ústa se otevřeli, jako by chtěl něco říct, když už to vypadalo, že ze mě nic nevypadne, ale byla jsem rychlejší.
"Jeli s jejím novomanželem," pousmála jsem se při vzpomínce, jak se Stephanie  vždy rozzářil úsměv na tváři, když byla s Danym, "ze svatební hostiny," úsměv ihned nahradily slzy, které si opět našli cestu ven, přes veškeré úsilí je zadržet. Jeho paže mě okamžitě přitáhly do jeho hrudi. TAK MOC TO BOLÍ...