Too close -11-

EmBee

Jen jsme přijeli k pláži, žaludek se mi sevřel při pohledu ven z okýnka. Stovky lidí se tu mačkalo na sobě, v rukou plastové kelímky s chlastem, v krvi alkohol a v mysli vymazáno. Super, proč jsem vůbec tady? Nepohodlně jsem se kroutila v sedačce a křečovitě svírala kliku.
"Jseš v pohodě?" zeptal se Drew starostlivě, ale přitom neodlepil zrak z vozovky, jak byl soustředěný a snažil se najít místo na parkování.
"J-jo," vykoktala jsem ze sebe. Proč? Kdybych řekla, že ne, určitě by to otočil a jeli bychom domů.
"Super," zaparkoval konečně a zvuk vrčícího motoru náhle zmizel.

Jeho stisk na mém zápěstí stále nabíralo síly, když jsme se prodírali čím dál víc k pódiu.
"Vidíš ho?" Zařval mi do ucha, jelikož bychom se jinak ani neslyšeli. Ještě jednou jsem se kolem sebe rozhlídla a nakonec zakroutila hlavou ze strany na stranu. Náhle jsem ucítila pevný stisk na bocích a objevila jsem se na jeho ramenou. Co to?
"A teď?" Zařval ještě hlasitěji. Pořádně jsem se rozhlídla a konečně ho uviděla. Jeho zářivý úsměv se nedal přehlédnout a to ani Clařina blonďatá hříva.
"Abby?!" Uslyšela jsem pod sebou své jméno a pokynula, že už mě může pustit dolů. Chudák, úplně jsem zapomněla, že mě celou dobu nesl.
"Našla si ho," zeptal se mě, rychle jsem přikývla a ukázala, jakým směrem se musíme ještě vydat.
"Běž sama, s Wesem jsme se dnes dost porafali, nevím jestli jsem schopný ho vidět," chabě se na mě pousmál.
"Ale,-"
"Máš moje číslo, tak mi zavolej pokud něco budeš potřebovat," řekl a už si razil cestu mezi lidma. Stála jsem tam nehybně a zírala do neznáma. Co to má všechno znamenat? Proč to dělá? Proč se pohádali?... hlavou mi vířilo tolik otázek, ale rozhodla jsem se, že tu nebudu stát. Přece jenom, když do vás furt strkají a šlapou vám na nohy, není to moc příjemný. Otočila jsem se směrem, kde jsem tušila, že jsem Wesleyho viděla a procpávala jsem se k němu.

Ještě tak pět lidí mě od něj dělilo, když se přede mnou vytyčil nějakej obr a ušklíbl se na mě. Chtěla jsem ho nějak obejít nebo tak něco, ale kamkoliv jsem ustoupila, tam ustoupil i on. Začala jsem opět panikařit, ale tentokrát jsem na to měla právo. Ten chlapík mě chytl pevně za zápěstí a nejkratší cestou mě vytáhl z davu na prázdné prostranství dál od lidí. Místo krve už mu tam musel proudit jen alkohol, protože nedokázal ani rovně chodit. Vzpírala jsem se mu, dělala jsem všechno, abych se mu vypáčila z jeho pevného sevření, ale byl na mě moc velký a silný. Jeho oči mě chvíli nadrženě skenovaly.
"Buď hodná holka," zakřenil se na mě a odhodil mě do jemného písku. Ať jsem řvala jakkoliv, můj vystrašený hlas zdaleka nepřehlušil hudbu, která se linula z obrovských reproduktorů. 

Jeho tíha na mě těžce dopadla a jeho dotěrně ruce si hledali cestu za lem mých jeansů. Po tvářích už mi stékaly potůčky slz, jak už mě pomalu opouštěla naděje, na to, že mě někdo zachrání. Sevřela jsem k sobě pevně víčka a modlila se. PROSÍM AŤ JE TO UŽ ZA MNOU...