LoTé
Minulý díl: "Všechny lidi, co jsme ztratili, jsem měl moc rád, ale za tebe bych je nevyměnil... Moc tě miluju a jsem neskutečně šťastnej, že tě mám, víš?" podívá se mi do očí a i já se na chvíli v těch jeho nebesky modrých skoro utopím.
"Třeba bychom se potkali, i kdyby se nic z toho nestalo," namítnu a zprudka se nadechnu, protože jsem si záchvatem pláče vyplýtvala skoro všechen vzduch.
"A třeba taky ne," odpoví jednoduše a já se zadívám na zem. Právě se mi vyznal z toho, že navzdory tomu, že všude po světě umírají lidé, on by mě za jejich životy nevyměnil. A co já? Vyměnila bych ho?
"Miluju tě," řeknu, když ticho trvá už moc dlouho a jemu se na tváři objeví spokojený úsměv. Jasně, miluju ho, ale nevzdala bych se ho, kdyby to šlo?
LoTé
Minulý díl: "A... proč?" zeptám se po chvilce a ve stejnou vteřinu, co to vyslovím, se mám chuť praštit do čela. Já jsem se ho zeptala, proč mu přijdu sladká. Jako vážně. Jinak jsem úplně v pořádku. Ne, nejsem, jsem úplná kráva.
"Ehm... proč mi přijdeš sladká?" ošije se, protože na tuhle otázku zřejmě nemá odpověď. Upřímně, kdo by na takovou debilní otázku měl odpověď?
"No... já nevím," rozhodí po chvilce rukama a já uvnitř úplně vybuchuju. Jasně, že neví, ale hlavně, že to tak cítí, no ne?
"Aha.." řeknu jen a pak na sebe chvilku trapně koukáme. Najednou Alex udělá tři kroky ke mně a políbí mě.
LoTé & EmBee
První, co ucítím, když se ráno probudím, je silná vůně planých růží všude okolo mě. Bože, jak já tu vůni miluju. Spokojeně se protáhnu a podívám se na kus Keatnových vlasů, což je jediné, co vykukuje z pod peřiny. Laškovně z něj strhnu lehký kus látky, který pokrývá naše nahá těla, a zhrozím se při pohledu na paruku povalující se vedle mě. Opatrně tu věc vezmu do ruky a vydechnu úlevou, když pod ní uvidím Zuniho. Asi si ji sem dotáhl jako hračku. Podrbu ho párkrát na hlavičce a slezu z postele sesbírat své oblečení povalující se na zemi, zatímco se usmívám jak měsíček na hnoji, při vzpomínce na včerejší noc.
"Pojď zpátky," ozve se najednou od postele a já se usměju.
LoTé
"Ne, ne a ne!" vykřikne moje kamarádka a práskne za sebou dveřmi.
"Klid, to se vsákne, Dwarfe," mrknu na ni a dál zkoumám svoje dokonale nalakované nehty. Jak dlouho asi takhle vydrží... Hodinu? Možná i dvě, když budu dávat velký pozor.
"Ne to se nevsákne!" zaječí Dwarf až sebou cuknu a stěny místnosti se otřesou, jako by byly z papíru.
"Já se prostě nebudu vdávat bez tulipánů, ne a ne a ne!" zadupe si jako malé dítě a pak se unaveně svalí vedle mě. Svatební šaty si přitom zmačká pod sebe a mně dá loktem pod žebro.
"Au ty vole," řeknu jen tak ze zvyku a zamračím se na ni.
EmBee
Wesley p.o.v.
"Naschle," zvedl jsem se otráveně z křesla a zamířil přímo ke dveřím ven z ředitelny, nebýt toho křiku venku, kdo ví, jak dlouho bych tu ještě tvrdnul. Zavřel jsem za sebou skleněné dveře a minul sekretářku, když jsem ji uviděl. Obklopená dvouma klukama s rudýma očima seděla před ředitelnou a zírala daleko před sebe. Neschopný pohybu jsem tam stál a snažil ze sebe vypravit alespoň nějaké slovo, ale bez úspěchu.
"Abby," vydal jsem ze sebe přece jen po nějaké chvíli. Pomalu otočila hlavu směrem ke mě a podívala se na mě, jakmile zjistila, že jsem to já, sevřela víčka pevně k sobě a odvrátila ode mě pohled. Vidět ji takhle
Simapj
Po obědě mě čekala ještě jedna hodina. Latina. Na plánku školy jsem našla učebnu a pak jsem zamířila do třídy. Když jsem dorazila, rozhlédla jsem se po třídě. Viděla jsem Keatona, který seděl s nějakou holkou, a upřímě, i kdyby seděl sám, k němu bych nešla. Vypadalo to, že jediné volné místo je v poslední lavici u okna. Lavici okupoval kluk, který vypadal naprosto dokonale. Blonďaté vlasy, modré oči. Hodně vysoký a svalnatý.
Nevěděla jsem jestli je nejchytřejší nápad, sedat si tam, ale nikde jinde nebylo místo. Tak jsem se dala do pohybu a velice nejistě jsem došla k blonďákovi. Na židli měl položenou tašku.
