One Of Us

EmBee

Vstávej! Dělej! Otevři už ty oči! No ták! Dneska je velký den!
"Nech mě spát!" Zamumlala jsem otráveně do přikrývky a zachumlala jsem se ještě víc.
Co to děláš?! Buď ticho!
"Vždyť já nic nedělám!?" Ozval se z protější postele Alex, můj o rok starší bratr.
"Oh," zbystřila jsem ihned a vylezla do postele, zatímco si brácha hodil polštář přes hlavu. Tohle se nemělo stát! Kdybys byla ticho, nic by se nestalo!
"Zavři hubu už!" okřikla jsem sama sebe až příliš nahlas.
"To ty zavři tu svou, já chci spát," zabručel Alex a zachumlal se ještě víc do přikrývky. Už
bych vážně měla přestat mluvit, všechno tím vždy ještě víc zhorším. Přesně tak! Zabouchla jsem za sebou dveře od koupelny a zhluboka se nadechla. Ano, furt mi dělá problém se smířit se svojí dominantní půlkou své osobnosti, která mě už 17 let straší v hlavě. To ty si ta dominantní část, zlato. Nezapomeň já jsem ta, která je zamčená v té mysli, a ty si ta, která může vše dělat a říkat. Je to pěkně otravný! No to si piš, že je to otravný!

Pohni si! Proč?! Nech mě být! Za půl hodiny se pro tebe staví Wesley! Jdeme s ním na rande! Zapomnělas?
"Doprčic!" sykla jsem pro sebe a ihned sáhla po zubním kartáčku.
Co ty by si beze mě dělala.
"Buď ticho" zakřičela jsem na sebe do zrcadla šeptem.

Ne, vem si ty šaty. Ne, vypadají hrozně, ty si brát nebudu. Vem si je! Ne! Hneeeeed!!! Pištěla, až mi málem praskla hlava. Dlaněmi jsem si zakryla uši, ale bylo to prd platný, protože ten nehorázný piškot nepocházel zvenčí ale zevnitř, z mý hlavy. Oči se mi bolestí zalily slzami.
"Proč mi to děláš?" zeptala jsem se sama sebe sklíčená na zemi s rukami napláclými na uších.
Přestaň se chovat jako malý dítě a vem si ty šaty, jinak...
"Vezmu si je, dobře?! Jen už nepišti, prosím," prosila jsem ji a zvedla se pro šaty, které tolik chtěla. Hodná holka. 

Domem se rozezněl zvonek, který hlásil, že už tu Wesley je. Naposledy jsem se podívala do zrcadla a nahodila úsměv. Po tom, co se už dneska všechno stalo, jsem však úsměv moc dlouho neudržela. Koukej se usmívat! Křičela na mě zase a já měla chuť už všechno vzdát.
"Ahoj Chelsea," usmál se Wes a nervózně se podrbal na zátylku.
"Ahoj," námahou jsem povytáhla oba koutky směrem nahoru, ale neměla jsem dost síly je tam dlouho udržet. Jestli to zpackáš, tak si mě nepřej!
"Půjdeme?" natáhl ke mě ruku a já ji vřele uvítala. S kývnutím hlavy jsem vykročila ze dveří, které jsem za sebou následně i zaklapla.
"Mimochodem, moc ti to dnes sluší," prohodil Wes po chvíli. Vidíš?! Já ti to říkala, kdybys sis je nevzala...
"Tak co?!" sykla jsem opět, a opět moc nahlas. Ty blbko! Ještě nás prozradíš! Vyděšeně jsem se zastavila a snažila se nabrat dech. Co jsem to zase udělala? Wesley se na mě jen tázavě podíval a nevěděl, co na to říct. No... ani já ne. Omluv se, řekni, že to nebylo na něho a že děkuješ!
"Promiň... to nebylo na tebe, jen... děkuju," vykoktala jsem po chvíli a snažila se zadržet slzy, které se opět draly ven. Nebul! Ty labilní půlko mě samé, kdybys byla jako já, tak...
"Au," šeptl Wes, nechápala jsem, co se děje. Pusť ho ty imbecile! Co?! Až teď jsem si všimla, že mám ruce v pěst a přitom drtím Wesleymu dlaň.
"Pro...promiň," vykoktala jsem ze sebe opět a ihned jeho ruku pustila.
"Děje se něco Chels?" zeptal se a v jeho očích jednoznačně převládala starostlivost. Divím se, že se ještě stará. Jinej už by ti rezervoval místo v blázinci.
"Ne, já jen...promiň," zírala jsem na špičky svých černých conversek a snažila se vyhnout jeho pohledu.
"Neomlouvej se furt," zasmál se lehce Wes a dost tím uvolnil atmosféru.
"Půjdeme?" zeptal se a s mým jemným přikývnutím jsme se vydali dál.

Celý večer byl však stejný, vždy jsem udělala nebo řekla něco, co se druhé části mě nelíbilo. Myslím, že to Wesley musel vycítit. Jasně, že vycítil, kdybys nebyla blbá, bylo by vše v pořádku. Nevím proč, protože tohle bylo normální, to, že na mě furt řvala a říkala mi jak jsem blbá, ale její slova mě vážně vzala. Pevně jsem stiskla víčka k sobě a v rukou svírala deku, na které připravil Wesley báječný piknik. Jedna z nás musí jít z kola ven...
Ucítila jsem jeho dlaň na hřbetu své ruky, která se jeho dotekem ihned zase uvolnila. Otevřela jsem pomalu oči a zhluboka se nadechla. Na tohle jsem celou dobu čekala. Co?! Jeho druhá ruka mi jemně podepřela bradu a zvedla ji tak, abychom si zírali přímo do očí.
"Nevím, co se s tebou dnes dělo,-" odmlčel se na chvíli a v hlavě se ozval opět ten otravný hlas.
Všechno si to pokazila! Teďka tě pošle do háje! Zničila si to! Nesnáším tě!
"-, ale city k tobě to nezměnilo," než jsem vše stihla pobrat, jeho rty už se pohybovaly naproti mým v dokonalém souladu. V žaludku mi poletovalo statisíce motýlů, což ve mě vyvolalo neznámý, ale velmi příjemný pocit. Poprvé za svůj život jsem se cítila neuvěřitelně šťastně. Počkat, kde je? Proč se neraduje? Jakto, že už ji neslyším?
"Staneš se mou přítelkyní Chelsea O'Brien?" Zadíval se mi dlouze do očí a já měla jasno. Konečně jsem se mohla rozhodovat sama za sebe, bez keců mé druhé půlky. Konečně jsem byla volná.
"Bude mi ctí, Wesley Strombergu," usmála jsem se zeširoka a radostí se mu obmotala kolem krku.

Yay! dneska jsem měla děsnou touhu něco furt psát, ale nevěděla jsem co... nakonec jsem přišla na tuhle hovadinu:D ale abych řekla pravdu, tak se mi ta hovadina celkem líbí:3 chtěla jsem to udělat trošku jinak, aby se to víc vysvětlilo a tak, ale to by pak bylo až moc dlouhý na jednodílovku, takže to dopadlo takhle:) snad se vám to líbilo a názory potěší;)

EmBee♥