Too close -12-

EmBee

Jeho tíha náhle zmizela, jako by tam někdo nahoře vyslyšel mé modlitby. Oči jsem strachem z toho, co uvidím, měla stále zavřené, ale slyšela jsem jak někdo zaskuhral bolestí.
"Ještě jednou-" odmlčel se na chvíli nějaký hlas, 
"vypadni než ti rozmlátím hubu," sykl a uslyšela jsem další zaskuhrání, které se však pomalu vzdalovalo.
"Abby," něčí ruce opatrně zvedly mé třesoucí se tělo a přitiskly si mě ke své hrudi. I přesto jsem svá víčka nehodlala otevřít, protože jsem se bála.
"Pššt, už si v bezpečí," utěšoval mě a rukou
mi jezdil po zádech. Ten hlas jsem znala, z toho šoku, jsem ho však k nikomu nedokázala přiřadit. Otevřela jsem opatrně oči a nestačila věřit svým očím.
"Jak si mě našel," vydala jsem ze sebe téměř neslyšně a do očí se mi navalily další slzy.
"Viděl jsem tě, jak tě táhl, ale nemohl jsem se k tobě dostat dřív. Promiň," zabořila jsem se mu do jeho teploučké hrudi a snažila se zapomenout na to, co se stalo. Čím více jsem se však snažila, tím víc jsem na to myslela.

Museli jsme tam sedět dost dlouho, protože jsem se probrečela až do spánku, cítila jsem jeho velké ruce, které mě zespoda podebrali a někam nesli. Byla jsem však příliš unavená a víčka jsem měla tak ztěžklé, že jsem se nechala nést, ať to bylo kamkoliv.

"Wesley?" zašeptala jsem potichu, zatímco jsem se snažila odlepit svá víčka od sebe.
"V klidu se vyspi, já si lehnu na pohovku a zítra tě odvezu domů," položil mě do měkké postele a opatrně mě přikryl.
"Zůstaň," zamumlala jsem unaveně do peřiny. Nechtěla jsem tu zůstávat sama, i když jsem věděla, že jsem někde u něj doma, v bezpečí, bála jsem se.
"Abby, to je v pohodě, už jsem na pohovce spal nespočet krát," nejistě ukázal směrem z pokoje, kde byla zřejmě jeho pohovka, o které mluvil. Nechci, aby si to blbě vyložil, ale opravdu jsem se bála zůstávat sama.
"Prosím, bojím se tu sama," přiznala jsem se. Odkryla jsem část peřiny na stranu, aby si měl kam lehnout. Váhal, ale nakonec si do ní vlezl. Leželi jsme oba na krajích postele čelem k sobě, mezi námi bylo nějaké místo, ale bylo natolik malé, že jsem cítila teplo, které jeho tělo vyzařovalo. Zanedlouho nade mnou únava opět zvítězila a já se ponořila do svých nočních můr.

"Pomoc! Pomozte mi někdo! Prosím!" řvala jsem ze všech sil, ale přes hlasitou hudbu, nebylo nic slyšet. Bála jsem se. Oblečení jsem měla smáčené od slz a po obličeji černé šmouhy od řasenky. Snažila jsem se vyprostit z jeho pevného sevření, ale...
"Abby! Abbigail," uslyšela jsem jemný Wesleyho hlas, který mě ihned probudil. Čelo jsem měla orosené potem a z očí mi opět uniklo pár slz. Nesnáším to!
"Pššt, byl to jenom zlý sen," přivinul si mě do, teď už, nahé hrudi, a své rty přitiskl na mé temeno hlavy.
"Jsem tady s tebou, nemáš se čeho bát," utěšoval mě dál a hladil mě po zádech, dokud jsem se úplně neuklidnila. Nemohla jsem si nevšimnout jeho unaveného výrazu, který se střídal se starostlivým. Nikdy jsem neviděla, aby se Wes o někoho staral, protože to byl vždycky takový hajzlík, ale líbilo se mi to. Kluk, kterýho jsem odjakživa obdivovala, tajně milovala, který se nikdy nestaral, se najednou stará. A nejlepší na tom je, že právě o mě. AŤ TENTO OKAMŽIK NIKDY NESKONČÍ....