Too close -22-

EmBee

"Copak máš ráda, Abby?" Vytasila na mě svůj 'dokonalý' úsměv, když jsme z Wesleym vylezli z pokoje.
"Prosím?" Nechápavě jsem se otočila na Wese, který jen s naštvaným úsměvem pokrčil rameny.
"No zůstaneš přeci na večeři, ne," zaklapla lednici a otočila se zpět na mě. Popravdě, začala mě celkem děsit.
"Eh... no vlastně jsem se chystala domů," otočila jsem se zase na Wesleyho a doufala, že mě nějak zachrání.
"Oh," posmutnila ta žena přede mnou. Její úsměv náhle zmizel a oči skenovali každičký pohyb Wesleyho vedle mě. Ruce se mi začali
klepat a vevnitř jsem úplně šílela. Co jsem to provedla? Co ona provede jemu?
"Odvezu ji domů" zamumlal Wes a s rukou položenou na mých zádech, mě postrkoval ke dveřím.
"Ráda jsem tě poznala Abbigail!" Ozvalo se ještě za námi, ale to už za námi naštěstí stačil zavřít dveře. Jejda, já se s ní nerozloučila, teď aby si mě připsala na svůj list, koho zabít pohledem.

"Děkuju," poděkovala jsem mu, když jsme se objevili před naším barákem, "za všechno," dodala jsem a položila mu ruku na nohu. Nepřišlo mi to nějak divný, ale když sklopil zrak a upřeně zíral na svoji nohu, rychle jsem ruku stáhla k zpátky k sobě.
"Promiň," zamumlala jsem tiše. Autem se rozezněl Wesův smích a na mých rukou, který jsem měla nepřirozeně položené na nohou, spočinula jeho teplá dlaň. Tentokrát jsem to byla já, kdo prolomil tu krátkou vzdálenost mezi námi. Vlípla jsem mu rychlou pusu a vystoupila z auta. Zamávala jsem mu laškovně a čekala dokud neodjede, poté jsem stála nějakou chvíli před domovními dveřmi a rozhodovala se, či vejít nebo ne. Nakonec jsem to vzala stejnou cestou jako jsem to vzala minule, což bylo přes strom a oknem.
Pokoj byl ve stejným stavu, jako jsem ho opustila, což se vlastně dalo čekat. Mám takový pocit, že si má matka ani nevšimla, že jsem utekla. Achjo. Převlékla jsem se do vlastního oblečení, Wesleyho outfit, který jsem měla na sobě, jsem hodila před židli, a zalezla si do postele. Chvíli jsem ještě projížděla sociální sítě na mobilu a nakonec natvrdo vytuhla.

Ráno mě probudil neúprosný zvuk budíku, který jsem si minulou noc stihla nastavit. Vylezla jsem unaveně z postele a skončila jsem pod studenou sprchou, která mě příjemně vzbudila.
Připravila jsem se do školy a opatrně sešla dolů do kuchyně.
"Abby," uslyšela jsem mámu za sebou, na chvíli mě to zaskočilo, ale nakonec jsem se rozhodla nezastavovat a pokračovat dál. Ze stolu jsem si vzala jablko a vyrazila ven do ulice.

Škola se dost táhla a vůbec nic zajímavýho se nedělo. Kdybych nemusela odevzdat ten úkol do dějáku, na kterým jsme s Wesem pracovali, asi bych se tu ani neukázala. Nějak si na to ulejvání ze školy začínám zvykat.

Čekám na tebe na parkovišti W. xx

Přišla mi od Wese SMSka, když jsem si právě srovnávala věci do skřínky. Zabouchla jsem ji za sebou a vydala se rovnou na školní parkoviště. Chvíli jsem se nervózně rozhlížela, ale jakmile jsem spatřila jeho auto, přispěchala jsem k němu.
"Ahoj," vykvetl mi na tváři úsměv, doslova sám od sebe.
"Ahoj," opětoval mi úsměv a přitiskl si mě pevně k hrudi.
"Stýskalo se mi," polechtal mě jeho dech u ucha, a jeho slova mi úplně vyrazil dech. Co to znamená? Znamená to, že mě má rád, že ke mě něco cítí? Než jsem si to stačila uvědomit, jeho jemné rty mě líply sladkou pusu na tvář a jeho svalnaté tělo se opřelo zase auto s pažemi složenými na hrudi.
"Abby," ozval se vedle mě něčí hlas, který ve mě vyvolal nepopsatelný vztek. CO TEN TU DĚLÁ?