"Určitě to zvládneš?" skousne si Sab spodní ret, když zastavíme před školou svaté Marie, nejproslulejší náboženské školy na celém západním pobřeží.
"Jo," kývnu, i když si tím nejsem úplně jistá. V krku se mi pomalu ale jistě tvoří knedlík a žaludek mám jako na vodě. A to jsem v posledním týdnu, co jsme se se Sab a Lori konečně sestěhovali do prostorného bytu na losangelském pobřeží, dokázala všechny snídaně udržet tam, kam patří.
"Kdyžtak volej mámě, tví učitelé o všem ví, takže je s nimi jakž takž domluven záložní plán, kdyby se něco stalo jo?" pohladí mě Sab po rameni a já zase kývnu. Okolnosti mi ani na chvilku nedovolí zapomenout na můj handicap.
"Tak hodně štěstí," usměje se na mě Sab naposledy a já se nadechnu a vystoupím z auta. Dobrý. Zatím si mě v tuctové uniformě a vlasy svázanými do pevného uzlu nikdo nevšiml. Fajn. Skvělý. Zhluboka dýchám a mířím k velkým vratům vedoucím na školní dvorek, přičemž si prohlížím skupinky srocující se tak nějak všude okolo.
Pane bože, tolik stejně starých lidí na jednom místě jsem snad ještě nikdy neviděla. A ještě jsou tu z většiny holky, i když pár chudáků kluků nervózně přešlapujících v nažehlených košilích a vázankách bych tu taky našla. Najednou zatoužím tady někoho znát a vzpomenu si na Keatse, se kterým jsem od toho osudného dne v nemocnici nemluvila. Takže vlastně od našeho příjezdu...
Jiné lidi tady neznám, Alexe jsem párkrát zahlídla na pláži, když jsme tam šly s Lori na procházku s Tobym, ale byl vždy v obklopení tolika lidí, že jsem si netroufla se k němu přiblížit a třeba ho jen pozdravit. Ale co kecám, nepozdravila bych ho, ani kdyby stál hned naproti mě a úplně sám. Člověk jako já nemá nárok na nic jinýho, než to co má. A i to je dost.
Povzdechnu si a postavím se co nejdál od skupinek, abych mohla sama se svými myšlenkami čekat na to, až otevřou školu.
"Taky tady nikoho neznáš?" ozve se za mnou tichý hlásek a já leknutím nadskočím.
"Prosím?" otočím se a očima hledám člověka, který oslovil zřejmě zrovna mě.
"Ptala jsem se, jestli tady taky nikoho neznáš?" zopakuje tenký hlásek a zpoza sloupu se vynoří malinká blondýnka s dlouhými kudrlinkami a pohledem jako to nejčistější nebe v pravé poledne. Jenom vykulím oči na ten naprostý opak mě samé a zavrtím hlavou.
"Jsem Angie," usměje se blondýnka nesměle a natáhne ke mně svou malinkou ruku. Jak výstižné, skutečně vypadá jako anděl.
"Kamala," odpovím jí a ruku lehce stisknu. Sama jsem sice taky nijak zvlášť nevyrostla, ale proti tomuhle drobku jsem obr, nechci jí polámat všechny kosti v těle.
"Máš krásný přízvuk, odkud jsi?" zeptá se mě, když na ni poprvé promluvím, a já se lehce začervenám.
"Z Peru," odpovím jí a ona vykulí oči upřímným zájmem.
"Woow, a jak ses se sem dostala?" vyhrkne zvědavou otázku a já ztuhnu. Přeci jí nemůžu říct, proč jsem se zčista jasna přestěhovala z Peru do New Yorku a pak sem?! Znám ji dvě minuty.
Angie asi pozná, že o tom nechci mluvit, a tak mávne rukou.
"Dlouhej příběh málo času viď? To znám, povíš mi to třeba jindy," mrkne na mě a pak ukáže na dveře školy.
"Héle, už otvírají," vykřikne a já se na dveře vyděšeně otočím. Skutečně, dveře jsou otevřeny a skupinky puberťáků se začínají hlemýždím tempem šinout do budovy.
"Připravená na čtyřletý teror?" podívá se na mě vážně a já vykulím oči. Cože?!
Když Angie uvidí můj výraz, rozesměje se a chytne mě za ruku.
"Pojď prosím tě," uslyším znovu ten její tichý vysoký hlásek a společně vyrazíme směrem ke... čtyřletému teroru??
Sorry, že to dávám až po deseti dnech, nějak nic nestíhám :P Ale 13+ je dobrá ne? :D
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za tvůj komentář :) LoTé & EmBee