Too close -5-

EmBee

Za otravného zvuku svého budíku, jsem otevřela svá ztěžklá víčka a vstala z postele. Po 3 hodinách spánku jsem se necítila zrovna nejlíp a pomyšlení na to, že musím do školy nepomáhalo.

Do školy jsem se táhla jak sopel z nosu a nevyhla jsem se ani poznámkám všech lidí ze školy, kolem kterých jsem prošla. Byli jak osiny v zadku, ale snažila jsem se je ignorovat, tak jako vždy. Když jsem vlezla do třídy, kde jsem měla první hodinu, všichni sklapli a zírali na mě, jak na mimozemšťana. Ne, vážně to nebylo příjemný. Sedla jsem si to nejzadnější lavice a zasunula se co nejvíce do
lavice. Nejradši bych se někam zahrabala a už nikdy nevylezla ven.

Celý den vypadal úplně stejně. Kamkoliv jsem vešla, všichni sklapli, tak, že byste slyšeli i špendlík dopadnout na zem. Teď jsem však konečně doma, zavřená ve svém pokoji, zahrabaná ve spoustě přikrývek. 
Tichým pokojem se najednou opět rozezní můj bláznivý telefon. Aniž bych se podívala, kdo volá, položila jsem si mobil k uchu a čekala dokud se někdo neozve.

"Ehm... Abby, tady Drew, je všechno v pořádku," uslyšela jsem známý hlas z druhé strany a trochu se uvolnila.
"Ahoj. Jo jsem v pohodě," pousmála jsem se, jako by to mohl před telefon vidět. Jsem prostě idiot, co na to říct.
"Co děláš?"
"Zírám do prázdné zdi,"
"Super,"
"Co je na tom super?"
"No..nic, já jen jestli nechceš někam zajít,"
"Oh, jasně,"
"Stavím se za pět minut, ju?"
"Jo,"
"Zatím Abbigail,"
"Zatím,"

Za pět minut, se ozvalo z ulice troubení auta, popadla jsem mobil a vlezla do něj.
"Ahoj," usmál se na mě, ale jeho výraz se hned změnil na starostlivý pohled.
"Ahoj," zašeptala jsem téměř neslyšně. Cítila jsem se, jako by se i moje vlastní hlasivky postavily proti mě. Aniž by se Drew ptal na jakékoliv podrobnosti, nastartoval auto a vyrazil napříč rušným ulicím v LA. Ani neví jak moc jsem mu za to vděčná, že mě vzal ven, někam daleko od toho všeho. 

Autem zněla jen hudba z rádia, které doprovázelo tiché předení motoru.
"Kam to jedem," zeptala jsem se zvědavě, když jsme minuli značku, která hlásila, že jsme daleko od Los Angeles.
"Uvidíš," odpověděl jednoduše, a dál se soustředil na rychle ubíhající silnici před námi.

Vystoupila jsem z auta a vykročila směrem k rozlehlému lesu. Byl obrovský, a pouhý pohled na něj mě dokázal zbavit všech mých problémů, starostí a bolesti. Alespoň na chvíli, i to se přeci počítá, ne? Byla to jako brána do jiného světa, světa, ve kterém je jen to pěkné. ZBOŽŇUJU TO TADY...