Setkání u kanálu

LoTé

"Ne!" vyjeknu když šlápnu na vratký poklop kanálu a on se propadne. Nestihnu ani mrknout a už stojím až po kolena ve smrduté vodě a všude kolem mě plavou nejrůznější odpadky a jiné věci, jejichž původ raději nechci ani znát. Kanál díky bohu nebyl moc hluboký, takže se mi kromě zničených bot a pravděpodobně i kalhot nic zlého nestalo. No, i když... Absolutně se ztrapním před tím, kdo mě odsud vytáhne. Ale furt lepší, než tu zůstat a shnít tu společně s krysami a jinou havětí. Zblednu, když si uvědomím, že toho tu musí být plno, a proto se zadívám otvorem nahoru.
"Pomóóc!" začnu řvát, ale shora se nikdo neozývá. Kdo by taky v tuhle dobu šel postranní uličkou mezi čínskou restaurací a
pofidérní čistírnou na prádlo? 
Jenom ty, Sageová, ozve se protivný hlásek škodolibosti v mé hlavě a já ho nakvašeně okřiknu. No tak, mysli trochu, uhodím pěstí do mokré zdi a znechuceně si ruku pokrytou jakýmsi slizem otřu do papírového kapesníčku. Co takhle se tam zkusit vyškrábat sama, napadne mě největší hloupost na světě a zachytím se o okraj díry, která zbyla po zpropadeném poklopu a pokusím se vytáhnout. Neuvědomím si ale, že na to, aby člověk unesl celou svou váhu pouze na rukách, na nich musí mít alespoň nějaké svaly, které já ale pochopitelně nemám. 
"Ne!" zařvu dneska už po druhé a opět se svezu do smrduté vody, tentokrát si do ní ovšem ale rovnou sednu. Rychle se zvednu a znechuceně se oklepu, což mi ale není moc platné. 
"Pomóc!" zakřičím už skoro plačtivě k poklopu a utřu si slzy, stékající mi po tvářích. Ne snad, že bych se bála, že mě tu nikdo nenajde, spíš je mi špatně ze všech těch bakterií, které kolem mě proplouvají jako by se nic nedělo. Téměř jako odpověď na moje depresivní myšlenky těsně kolem mě proplave vložka. Použitá... Ztěžka odolám nutkání vyblít se z podoby a tak se aspoň silně otřesu hnusem. 
"No tak je tam sakra někdo?!" zavolám zoufale, i když vím, že tam nikdo není a mám chuť umřít. Což se ostatně stejně stane, jestli si tu chvíli pobudu a stihnu u toho chytnout žloutenku, nebo nějakou podobnou sviňárnu. 
A pak tě tu krysy rozežerou zaživa, ozve se znovu ten hlásek a já mám chuť ho praštit, kdybych tím pochopitelně neublížila i sobě. 
"Kdo je tam?" ozve se najednou někdo ze shora a já mám pocit jako by na mě promluvil sám Bůh. 
"No já!" zakřičím a možná bych si i nadšeně povyskočila, kdybych se nebála, že opět skončím na zadku v té hnusné smradlavé vodě.
"A co tam děláš?" ozve se ten hlas znovu s lehkou škodolibostí a já vzápětí jásat přestanu. Odkud tenhle tón znám?!
"Wesley?!" vydechnu šokovaně, když si hlas přiřadím ke tváři a dotyčného nahoře zřejmě překvapím tak, že si klekne na kolena a do díry strčí celou hlavu. 
"Čau Ali," řekne s ďábelským úsměvem a já jenom polknu. Proč mi Bůh jako zachránce poslal zrovna Wesleyho Stromberga, člověka s kterým jsem válčila celou střední školu a přitom jsem do něj byla tajně zamilovaná?! 
"Bavíš se dobře?" pokračuje se spokojeným úsměvem na tváři a já si povzdechnu. 
"Pomůžeš mi ven, nebo mě tu necháš chcípnout?" zeptám se ho znuděně, ostatně, tímhle tónem jsem ho vytáčela celou naši čtyřletou docházku i když jsem na sebe ve skutečnosti chtěla jen upozornit. Wesley se poškrábe na bradě a předvádí, jak usilovně přemýšlí. Má mě v hrsti, to si pochopitelně užívá. 
"A proč nevylezeš po tom žebříku?" zeptá se nakonec nechápavě a já svraštím obočí. Jakej zas žebřík?
"Po jakým?" řeknu nechápavě a on se trochu natáhne a přímo před mým nosem zaťuká na cosi železnýho. Natáhnu ruku a skutečně nahmatám cosi jako stupínek. O pár centimetrů níž je to to samé. 
"Inteligence hadr co?" zaťuká si Wesley na čelo, ale uhne, abych mohla já, zcela zahanbená a dokonale zaprasená, vylézt. Když se konečně ocitnu na povrchu země a podívám se na sebe, mám chuť se znovu rozbrečet. Smrdím jako stoka, moje balerínky už to mají za sebou a na bílých riflích se mi špinavou vodou vytvořilo jakési šedivé ombré, které se mi ale ani trochu nelíbí. 
"Víš koho mi připomínáš?" zachechtá se Wesley, zatímco se hrabe ve věcích pohozených u nedaleké popelnice. Hádám, že je to jeho obvyklá činnost.
"Ne." procedím skrz zuby, ale ani v nejmenším to neznamená: Ne, ale rozhodně to chci slyšet. Wesley si to tak ale zřejmě vyloží, protože se zase zachechtá a potom mě se svojí vizí seznámí: "Jednoho mimozemšťana, z mojí oblíbený pohádkový knížky." 
"Hádám, že ji máš stále na nočním stolku," odseknu mu a znovu se cítím jako ta puberťačka, sedící v poslední lavici u okna, vyplazující jazyk na Wesleyho a tvářící se strašně drsně a nepřístupně ačkoli si doma do deníku maluje okolo jeho jména červená srdíčka. 
"Vůbec jsi se nezměnila," zasměje se a nevypadá, že by ho moje kousavá poznámka nějak urazila, nebo dokonce vyvedla z míry. Místo toho z věcí od popelnice vytáhne obrovskou kartonovou krabici a položí ji přes díru po kanálu. Pak zaloví v kapse a modrým sprejem na grafiti na ni nastříká varovný nápis. 
"No ty taky ne," odfrknu si, když si sprej schová zase do kapsy a on se ušklíbne. 
"Ale no tak Sageová, já už přeci dávno vím, že pes, který štěká, nekouše,"  mrkne na mě a přiblíží se ke mně podezřele blízko. 
"Tím myslíš co?" ustoupím o krok dál a on namachrovaně pokrčí rameny. 
"Už jsem dospělí, proč zastírat to, že se navzájem chceme už od školních let?" usměje se na mě a já šokovaně vykulím oči. 
"Jo... ehm... jasně." zakoktám se a znovu se podívám na kluka, který mi z těch "školních let" dokázal docela slušně udělat léta přímo pekelná díky neopětované lásce a navíc neustávající buzeraci. Vypadá furt stejně, jen má trochu víc svalů a vousů. Vždyť taky od maturity už jsou to slušné tři roky. 
Já za tu dobu nastoupila na výšku, končím druhý ročník, jsem šťastně zasnoubená, bydlím s Calumem, máme štěňátko bígla jménem Pal a on...? Je to furt stejnej idiot s furt stejně namachrovaným úsměvem a škodolibým podtónem v hlasu. Co jsem na něm proboha celý ty roky viděla?
"Tak co říkáš?" řekne sebevědomě Wesley, když moje mlčení zřejmě trvá moc dlouho a já se na něj stejně sebevědomě usměju. 
"Já říkám... sbohem Wesley." otočím se a svižným krokem odejdu 

No... je to trochu (úplně) něco jinýho, než to, co jsem chtěla napsat, jelikož ta původní jednodílovka měla být s Drewem a trochu založená na textu písně On Top Of The World od Imagine Dragons, která u mě teď jede all day all night, ale uvědomila jsem si, že ji ještě nemám dokonale promyšlenou a tak jsem radši na základě této úžasné věci → Povídkář, sesmolila tenhle příběh, který má opět trochu skryté poselství (které si z toho určitě každá vyvodíte sama) a já doufám, že se vám líbí, protože jsem metodu Povídkáře použila poprvé a zdá se mi zajímavá, takže ji možná budu zkoušet častěji :)

PS: Metoda Povídkáře je v podstatě snadná - pouze kliknete na tlačítko a počítač vám vyhodí čtyři věci: postavu, místo, téma a první větu povídky. Pak už si můžete jet sami jak chcete ;). Jen tak pro zajímavost, mě to vyplivlo: nezapomenutelný marťan, kanál, štěkající pes nekouše a "Ne!". 
Ano, trochu jsem si to upravila k obrazu svému, ale s tím snad už u mě tak trochu počítáte :D Takže doufám, že se vám povídka líbila a lajky a komenty moc potěší. Mějte se krásně! :)

Peace and Love,

LoTé