Life Full of Fear 7.díl - Prý Keaton

EmBee

"Vážně nechceš zůstat doma?" Zeptal se mě Ian, zatímco zaparkoval před školou. Po tom včerejšku se choval vážně divně.

"Ne. Byl to jen sen," špitla jsem, ale jen vzpomínka na to, co se stalo před pár lety, ve mě vyvolal nepříjemný pocit v žaludku. Nahlas jsem polkla a beze slova vystoupila z auta. Než jsem došla, Ian se ani nehnul. A to myslím doslova. Seděl tam jak kamenná socha.

Když jsem prošla kolem Finna, kupky svalů, myslela jsem, že se udělám do kaťat. Zíral na mě jak na kus masa, ale ani se nepohl, jako by ho někdo přilepil k zemi. Radši jsem toho využila a rychleji se přesunula ke své skřínce. Vyndávala jsem si potřebné sešity, když uslyšela jsem, jak se na chodbě začal někdo o něco dohadovat. Chtěla jsem dělat, jako že
nic, ale když jsem uslyšela svoje jméno, celá jsem sebou cukla. Opatrně jsem se otočila směrem ke konfliktu a uviděla toho kloučka ze včerejška s... Benem?! Nechala jsem skříňku skříňkou a rozeběhla se k nim. Při tom jsem si prorážela cestu davem a ne všichni na mě koukali zrovna přátelsky.

"Co tady děláš, Benjamine?!" vyštěkla jsem na Bena, když jsem se konečně dostala mezi mě.

"O co ti jde? Jakej Benjamine," ten kluk, o kterém jsem si myslela, že je Ben, na mě vejral a já celá ztuhlá se snažila, co nejrychleji vycouvat.
"Pro...prom...promiň," vykoktala jsem po chvíli. Jak jsem tak couvala, narazila jsem tomu včerejšímu klukovi přímo do náruče. Nehorázně jsem se lekla a rychle se rozhlédla po chodbě. Všichni na mě zírali jak na největšího vola. Někteří se jen tak uchechtávali, někteří se rozřehtali na celou halu. Cítila jsem se děsně trapně. Procpala jsem se mezi davem a řítila se někam schovat. Nejspíš jsem se neschovala zrovna nejlíp... 
"Ehm... Ahoj. Nechala sis u skřínek tašku." Ozvalo se za mnou a já celá zpozorněla. 
"Jarede," nadšeně jsem se otočila, ale jeho nechápavý výraz, mě zase uzemnil. 
"Ehm... Ne. Jsem Keaton." řekl a já i přes to, že jsem k němu byla otočená zády, ucítila, jak se nejistě usmál. Sklopila jsem hlavu a zírala si na své špičky bot.
"Všechno v pohodě?" zeptal se mě po chvíli a kecl sebou při tom vedle mě. Místo odpovědi jsem jen sklopila hlavu ještě víc.
"Můžu se tě na něco zeptat?" otočila jsem hlavu k němu a sledovala jeho špičky bot, kterými poťukával nějakou melodii.
"Nechtěla bys..." chtěl se na něco zeptat, ale dveře za námi se náhle hlasitě zabouchly. Vyvolaly ve mě nehezké vzpomínky, a proto jsem se ihned schoulila Keatonovi do náruče. Očividně z toho měl velkou prču, ale snažil se to nedávat moc najevo. Rychle jsem si od něj odsedla a vlezla si do rohu, kde jsem se schoulila do klubíčka. Vzpomínky byly tak silné, že mi po celém těle naskočila husí kůže a po čele se mi tvořily krůpěje potu. Po nějaké době mu došlo, že na tom nejsem zrovna nejlíp. Přičupl si ke mně a přehodil přese mne svoji mikinu.
"To nic, to byl beztak jen nějakej debil z party." třel si dlaně o mé paže, aby je zahřál.
"Nebyla bych si tak jistá." podívala jsem se mu poprvé za celou dobu do očí. Jeho oči, které ještě před chvílí zářily bezstarostí, se najednou přeměnily na vyděšené. Ta podoba... mě bodala do srdce. Nedokázala jsem se do těch očí déle dívat. Zavřela jsem oči a snažila se sama sebe uklidnit. Avšak mi z nich nekontrovatelně stékaly slzy, které smáčeli Keatsovu mikinu.
"Omlouvám se." špitl. Objal mě tak jako nikdo před tím. Tak v bezpečí jsem se necítila ani v Jaredově objetí. Místo toho, abych ho od sebe odstrčila a tím ho uchránila před svým bratrem, jsem se sobecky nechala objímat dál.

Už je tam i Keats!!! :D jakože víc než předtím.. doufám, že jsem vás tím potěšila a že se vám díl a celkově zatím ta ffka líbila:) Komenty by nebyly na škodu:3 a nepiště jen že je to fajn, dobrý, a tak;) já chci váš upřímný názor a ne jen nucený koment, který sice potěší, ale je úplně k ničemu... já vím, že si vymýšlím:P ale slibuju, že už budu hodná:D
DĚKUJU všem, co to čtou, co se mnou mají ještě trpělivost, a tak nějak celkově všem:) ani nevíte jak moc vás mám ráda:3

EmBee♥