"Furt mlel něco o tom, že to brzo splaskne a podobný kecy." Zavrtí Drew vztekle hlavou, sedne si zpátky na židli postavenou hned vedle mé postele a pokusí se mě vzít za ruku. Uhnu, jediný, co teď chci slyšet je, co se tu dělo zatímco jsem byla mimo.
"No tak Saaab, neřeš to, už je to pryč," protočí oči a opře se o opěradlo.
"A kdo mi ho potom zavolal?" zeptám se, protože je mi jasný, že to nemohlo splasknout samo od sebe.
"Já. Strašně nadával, že jsme tě hrozně ohrozili a že jsme ho měli zavolat hned." Znovu se natáhne, aby mě vzal za ruku a já tentokrát neuhnu.
"Děkuju." pípnu a on se usměje. "To by přeci
udělal každej," mrkne na mě a pak se protáhne.
"Měla by sis odpočinout, prokecali jsme celej den," pokusí se zahrát si na rodiče a já protočím oči. Počkat... Rodiče?! Vždyť já jsem ani nenapsala mámě!
"Mobil!" vyjeknu nahlas až sebou Drew škubne.
"Cože?" nepochopí hned a automaticky mě zadrží když se zase bezhlavě hrabu z postele.
"Ty prostě nepochopíš, že nemůžeš ještě nikam chodit co?" povzdechne si a vezme mě do náruče.
"A nebo se mi prostě líbí, když mě nosíš," protáhnu tajemně a on se zasměje.
"Tak v tom případě vzhůru za mobilem, moje lady." zamíří ke dveřím a jediným pohybem je rozrazí dokořán. Netuším, jak to udělal, ale připomene mi to staré filmy z divokého západu, které jsem jako malá sledovala s dědečkem. Milovala jsem, když kovboj vešel do baru, rozrazil ty dřevěná vrátka a všichni v tu ránu strnuli a koukali jen na něj. Přesně tuhle scénu mi Drew právě připomněl a tak se zachichotám jako třináctka a Drew zakoulí očima.
"Ty jsi pako, kotě." Dá mi pusu na tvář a vykročí k mému pokoji.
"Oni ještě nejsou doma?" zeptám se zmateně, když si uvědomím, že jsme v celém domě sami a Drew pokrčí rameny.
"Určitě dorazí každou chvíli," odpoví mi a vsadím se, že by i mávl rukou, kdyby ji měl volnou.
"Prosím madam." Posadí mě na postel poté, co opět rozrazí dveře jako pravý kovboj, což ve mě probudí další záchvat smíchu.
"Děkuji, pane." Opičím se po něm a potom rychle sesmolím dlouhou esemesku, která v podstatě říká jen to, že jsem v pořádku, cítím se fajn, že ji mám moc ráda a ať pozdravuje Teddyho.
"Spokojená?" zeptá se pro jistotu Drew, než mě znovu zvedne a když přikývnu, vezme mě do náruče a někam mě nese.
"Víš, že bych dokázala jít sama, kdybys mě třeba jen podpíral?" zeptám se ho, ale odpověď je mi předem jasná. A vlastně je to i takhle o dost pohodlnější.
"Uznej, že to bysme se daleko nedostali." Mrkne na mě a já ho se smíchem bouchnu do ramene. Má pravdu, asi ne, ale to gentleman přeci neříká.
"Proč jdeme do jídelny?" zeptám se ho zmateně, když vstoupí na schody vedoucí dolů, kudy chodíme jenom když se chceme nadlábnout.
"Máš hlad ne?" odbroukne netrpělivě a znovu rozrazí dveře jako kovboj. Kdy se mi to přestane zdát tak strašně vtipný?
"A jak to víš?" nakrčím obočí, protože jsem si jistá, že jsem mu to neříkala. A v žaludku mi až tak hlasitě nekručí.
"Protože tě znám ne?" Mrkne na mě znovu a ani netuší, že jsou tyhle slova pro mě jako pohlazení.
Ok lidičky další díl, trochu nuda ale co maj dělat samotný v baráku :D Příště už to bude zajímavější a pak už jen pár dílů a bude finito, šlus, endík, nečekejte padesát dílů jako u Smolařky ;D Lajky a komenty moc potěší :) Mějte se krásně!
Peace and Love,
LoTé
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za tvůj komentář :) LoTé & EmBee