Life Full of Fear 8.díl - Konec...

EmBee

"Same, Trevore! Lidi otevřete! Už to fakt není vtipný," bušil Keats už po několikátý do dveří, ale nikdo nic. Jako by se po všech slehla zem. Zima a strach ze mě vysály všechen život a Keaton na tom nebyl o nic líp.

"To nemá cenu, Keatone," cvakala jsem zuby o sebe. Zoufale se na mě podíval a zamířil zpátky ke mě.

"Promiň," vzlykala jsem. Opět. Já vím, ale vážně jsem to nezvládala psychicky a dokonce abni fyzicky.

"Pšššt. Ty za to nemůžeš," snažil se mě svým nachraptělým hláskem uklidnit.

Seděli jsme nalepení co nejvíce na sebe, tělo na tělo, a na sobě jsme měli přehozené všechno možné, jen abychom se zahřáli.
Vyčerpání už si také vybíralo svou daň. Neochotně jsem se spánku přece jen poddala a usnula ubohému Keatonovi na rameni. Jestli dokázal usnout i on to doopravdy nevím.

"Vlez tam!" Nakázal mi nějakej hajzlík a doslova mě hodil do prťavé místnosti bez jediného světýlka. Zima tu byla jak v pytli a já tu seděla schoulená jen v tílku a kraťáscích. Bojovala jsem s nesnesitelně nízkou teplotou a tmou. Když už si mé oči konečně navykly na extrémní tmu, musely čelit ostrému světlu z venku, které se sem dostalo po otevření dvěří. Oslepená ostrým světlem jsem se alespoň po čtyřech snažila dostat ven.

"Kampak, kampak," uslyšela jsem před sebou už důvěrně známý hlas až se mi zježily všechny chloupky na těle. Na sucho jsem polkla a snažila se pokračovat dál. Ruce se mi však podlamovaly, jakoby samy nechtěly z tohoto místa pryč. Už jsem se doslova plazila po ledové podlaze, ale stále jsem se nedostala ven, měla jsem pocit že se plazím stále dokola. Konečně jsem si navykla na světlo štiplající mě do očí. Opatrně jsem se zvedla na zesláblé nohy, které mě jen taktak udržely. Rozhlédla jsem se kolem sebe.

"Néé!" Rozkřičela jsem se. Můj výkřik se nesl dál po místnosti a pořád dokola se odrážel a pak opět narážel do stěn. Podél místnosti, která neměla žádný roh, jelikož byla celá zaoblená, byli pověšení všichni, kteří kvůli mě zemřeli. Viseli tu oběšení oba rodiče, všichni mí přátele, můj přítel Jared... Začala jsem panikařit. Najednou mou pozornost upoutala červená tekutina, která ze všech skapávala na zem. Podívala jsem se pod své nohy a uvědomila si, že nestojím na zemi a skapává ze mě taky krev. Rychle jsem nahmatala tlustý provaz na svém krku, avšak bylo tu ještě něco, ruka... prudce jsem se otočila k majiteli ruky a uviděla oběšeného Keatona. 
"Ne. Ne. Nééé!" prokřičela jsem se skrz sen. Celá propocená jsem se klepala v Keatsově náručí.
"Jsem tady Jasmine, pššt, jsem tady," šeptal mi do ucha a kolébal se se mnou se strany na stranu, jako by mě chtěl znova uspat. Plakala jsem mu do hrudi a promáčela mu tričko, které se mu teď lepilo na kůži. Najednou jsem i přes závoj slz ucítila na očích štiplavý kouř, ten rozbrečel i Keatona. Náhle začalo být neobvyklé teplo. Vyděšeně jsme se na sebe podívali. Škola hořela a my byli uvěznění v nějakém sklepení, kam nikdo nechodí. Chytli jsme nějakou látku a přiložili si ji k ústům. Kouř byl čím dál tím hustší.
"Umřeme tu," podívala jsem se mu do očí. I přes ten dým mu oči svítily modro-šedou barvou.

"Neumřeme uvidíš," řekl, ale i tak mě nepřesvědčil. Jak bychom to mohli přežít, když o nás nikdo neví? Když viděl, že jsem mu to nesežrala, propletl si se mnou prsty. Nijak jsem neprotestovala. Stejnak umřeme. Benjamine ani nikdo jiný už ho nebude moct kvůli mě zabít, protože budeme už dávno mrtví...

Táák je tu další díl:) Teď jste asi všichni pochopili, že je to konec... a on to doopravdy.... NENÍ! Mě se jen tak nezbavíte;) Hope you like it:)

P.S. má Keats modro-šedé oči? mě přijde, že jo:D ale někdo tvrdí, že je má zelený a někdo zas, že je má modrý.. takže pokud je teda nemá modro-šedý tak pardón, no :D

EmBee♥