Need You (33)

EmBee

"Wesley!" vyštěkla jsem. Z očí se mi řinuly horké slzy. Jeho bezmocné tělo nesly do sanitky. Will a Keaton utěšovali Laraine, která plakala, a prosila svého syna, aby ji neopouštěl. Val schoulená v Drewově náručí také plakala. Dokonce i Drew měl slzy v očích. Vysmekla jsem se policistovi pod rukou a běžela k Wesleymu. Ještě než mě chytili jsem mu stihla chňapnout po ruce. Měl je ledové jako led."Wesley, prosím neopouštěj mě! Omlouvám se, že jsem tě opustila, ale už jsem tady. Je to všecko moje vina." Zhroutila jsem se k zemi a vzlykala. Náhle jsem ucítila něčí ruce na rameni. Byl to Keaton a Drew, ke kterému se stále choulila Valerie. "Anne není to tvoje chyba." Konejšil mě Keaton, zatímco
jsem mu smáčela tričko na hrudi."Jak se to stalo?" Vzkoktala jsem ze sebe po chvíli."Předávkoval se drogami. Měl s tím problémy už dávno před tebou..." Zlomil se Keatsovi hlas. Toho jsem si nikdy dřív nevšimla. Bolelo to ještě víc. Byla jsem s ním, ale nikdy si nevšimla, že má problémy. Jen jsem ho zavalovala svými problémy a nenapadlo mě, že i on nějaké má."Anne!" Přiřítila se k nám Beth. Bezeslova mě objala. Byla jsem ji za to vážně vděčná. Cítila jsem se v Keatsově náruči děsně provinile.Když jsme přijeli do nemocnice, nic dobrého nás nečekalo. Wesley byl na tom stále mizerně."Měla bys jet domů Annie." objal mě Drew kolem ramen, když si musela Val odskočit."Ne... neopustím ho znovu." zachraptěla jsem."Anne, zařídila si mu další tři měsíce života, tím že si se vůbec objevila. Udělala jsi toho dost." snažil se mě přesvědčit, ale jeho slova mě spíše utvrdila v tom, že musím zůstat."To znamená, že kdybych neutekla, nic by se nestalo. Je to moje vina!" vzlykala jsem ještě intenzivněji."Annie..., on v tom byl namočenej až po krk. Byla to jen otázka času, kdy ho to úplně potopí." Objevil se na druhé straně Keaton se zaťatými pěstmi, a jeho výraz dával jasně najevo, že byl naštvaný. Jen jsem nevěděla jestli na sebe nebo na svého bratra. Tupě jsem na něj zírala. Byla jsem na sebe tak naštvaná."Jeď zpátky do Californie." Snažil se říct Keats mile. Kroutila jsem hlavou ze strany na stranu a Keats se nahrbil. Nikdy jsem ho takhle neviděla. Bála jsem se."Jeď. Zpátky. Do. Californie." Zdůrazňoval každé slovo. Stále jsem však tvrdohlavě kroutila hlavou."Anne." zaprosil. Jeho tvrdý hlas mě zaskočil. Jeho chování se mi nezdálo a začala jsem tušit, že přede mnou něco tají. Drew mi pomohl na nohy a odvedl i s Bethany k taxíku, směřujícího na letiště. Hned jak jsme se dostali na hlavní silnici, nařídila jsem řidiči, aby to otočil a je zpátky k nemocnici. Beth protestovala, protože už bylo jasný, že nás "rodiče" najdou, díky novinářům, kteří byli v poledne před halou. Ale já jsem nedokázala odjet, aniž bych zjistila, co přede mnou tají. Na ničem jiným mi, než na Wesleym, mi nezáleželo. Nechala jsem Beth kreditku a klíče k domu s adresou rychle naškrábanou na papírku, a poslala ji na letiště. Utíkala jsem zpátky do nemocnice, ale nohy se mi neustále podlamovaly, jako by nechtěly, abych se dozvěděla, to co mi Keats tají. Přesto jsem však sebrala všechny síly a doškrábala jsem se na patro, kde ležel Wes. Začala jsem litovat toho, že jsem neodjela s Bethany na letiště. Na lůžku, které právě vezli k výtahu, leželo bezvládné tělo pokryté od hlavy až k patě bílou látkou."Nééé." Zařvala jsem a utíkala směrem k výtahu. Celá jsem se roztřásla, když jsem odhrnula část látky. Byl to Wesley. Nohy mi vykázali službu a já dopadla koleny k zemi. Hystericky jsem se rozbrečela ještě víc. Přes závoj slz jsem toho nic moc neviděla. Jen to, že se Laraine při pohledu na mě rozplakala ještě víc a že se ke mě přiběhl Keaton."Říkal jsem ti ať odjedeš." Zabrmlal mi do do vlasů utrápeným hlasem. Jeho pevné objetí mě sice trošku zklidnilo, ale nedokázalo mě zbavit té prázdné pouště uprostřed srdce.


~KONEC~

Aaaa je tu konec:D to jste rádi,co? Prvně jsem chtěla zabít Anne při letecký havárii, ale většinou umírají holky, tak jsem to chtěla změnit:D takže se omlouvám:D 33 je pěkný číslo na ukončení, nemyslíte?:D

Embee<3