Frajer z deštnýho pralesa, 11.díl

LoTé

"Tak zase zítra," obejmu Kamalu když v dálce spatřím Lukův jeep a ona se na mě šťastně usměje. Asi je také ráda, že se nebude muset bavit jenom s mrňousi. 
"Adios!" mávnu na všechny ostatní a v euforii i přijmu i Drewovou ruku, která mi pomůže nastoupit. 
"Tak jaký to bylo?" zeptá se Luke i když podle mých zářících očí určitě už tuší odpověď. 
"Bezvadný!" vydechnu a ještě než mi celá rodina zmizí z očí, nadšeně jim zamávám. Vzápětí se zadívám na krásný západ slunce a zalituju, že jsem si sem dnes nebrala foťák. Nechtěla jsem je vyděsit hned první den. Zítra už to napravím. 
"A co ty?" vyruší mě z mého rozjímání Luke s
otázkou směřující na Drewa a ten pokrčí rameny. 
"Jo bezva, hrál jsem si s dětma," odpoví bezelstně a já ho sjedu pohledem. 
"Ty sis hrál s dětma?" řeknu možná trochu přehnaným tónem, což mě okamžitě zamrzí. Nechal mě na pokoji několik hodin a teď jsem si to zase zkazila. 
"No musel jsem, když si tam NĚKDO našel nejlepší kamarádku," odpoví mi stejně kousavě a já se na něj zamračím. 
"Sab, ty sis našla kamarádku?" zeptá se mě Luke ve snaze zabránit zkáze, ale už nemá šanci. Oba dva ho ignorujeme a koukáme na sebe nenávistnými pohledy. 
"Chudáci ty děti, učil si je balit jointa nebo krást věci?!" vyplivnu první větu která mě napadne a v Drewových očích se blýskne zloba. 
"No jasně, je přeci mnohem lepší se tam lesbit s nějakou třináctkou co?" zadá mi zase on ránu pod pás a já na něj šokovaně vykulím oči. 
"Co?" vzmůžu se jen na pouhou otázku a i Luke se na Drewa na chvilku vyděšeně podívá, ale on dál pokračuje. 
"Jo! To je možná ten důvod proč se mě tak straníš! Jsi lesba? Fájn, stačí říct a ne vyvádět jako kobyla kdykoli se tě jen dotknu!" řve nepříčetně a tak si ani nevšimne, že už jsme dojeli do našeho momentálního domova. 
"Nebo co máš za problém?!" pokračuje dál. "Štítíš se kluků? Co ti kdy udělali? V pěti letech tě nějakej pedofil zatáhl do křoví nebo co? Šikanovali tě na škole? Mlátili? A ty se jim divíš? Něco ti povím holka. Kluci by se spíš měli štítit tebe!" zařve poslední věc a pak se otočí a při vystupování za sebou práskne dveřmi. 
Já tam dál sedím s naprosto šokovaným výrazem a se slanými slzami stékajícími po mých tvářích. Měl pravdu? Jsem vážně tak strašnej člověk? Ani neví, jak byl v jednom momentu blízko pravdě. 
"Jsi v pohodě?" zeptá se mě Luke a pohladí mě po zádech. Syknu a cuknu. Když vystupuju, naše pohledy se střetnou. Po tom co jsem uhnula před jeho dotykem, je mi jasné, že si myslí to samé co Drew. Ale bere to z jiné stránky. Chce vědět, co mi skutečně je. 
"Jasně že jsem," usměju se na něj skrz slzy a zabouchnu dveře. Jasně, že nejsem. A už nikdy nebudu, ale to neví ani moje psycholožka, natož Luke. V hlavě mi ale teď běhá jediná myšlenka. Já chci domů!

Ahojky lidi. Tááááááááááááákhle moc se omlouvám, že jsem to sem nedala už včera ale já se učila fyziku a bylo mi blbě a prostě jsem to tak nějak nestihla i když to mě pochopitelně neomlouvá, měla jsem to sem dát a nedala no :/ Takže fakt sorry, zato jsem vám to dneska napsala s trochu větším vzrůšem, tak se vám snad líbí :) Komenty a lajky táááááákhle moc zvednou náladu, která je momentálně pod bodem mrazu :P Mějte se krásně!

Peace and Love,

LoTé