Life Full of Fear 2.díl - Překvapení

EmBee

"Jasmine! Obleč se! Za chvíli vyrážíme." Volal na mě Ian koupelny.
"A kam to jedem?" Zeptala jsem se a líně se zvedla z postele.
"To je překvapení, ale pohni jinak to nestihnem." Objevil se najednou na své posteli. Oblečený do obyčejného trika a nových džínsů.
"Překvapení?" Oživla jsem a vlezla rychle do koupelny. Za pět minut už jsem byla oblečená do nejlepšího oblečení, které jsem měla. Což bylo červené tričko s krátkým rukávem a obyčejné plátěné kalhoty zeleno-hnědé barvy zastrčené v vysokých černých botech.
"To nemyslíš vážně." Protočil oči v sloup.
"Co je?" Hodila jsem na něj nechápavý výraz,
ale Ian jen mávl rukou. Zamkla jsem náš motelový pokoj a naklusala do našeho bouráku. Brácha mi ještě předtím než jsme vyjeli zavázal oči černým šátkem.
"Slíbíš mi, že se na mě nebudeš zlobit?" Zeptal se vážně.
"Nebo víš co? Pro jistotu mi nic neslibuj, aby to nebylo jako posledně a xkrát před tím." Dodal rychle a dloubl mě do žeber. Oba jsme se rozesmáli.
"Ale musíš uznat, že kdybych tě poslechla už bys tu nebyl." Dodala jsem vesele, ale když mi došlo, co jsem právě vypustila z huby, mínila jsem se sama sebe zastřelit. Vzduch zhoustl, tak že se by se dal i krájet. A ucítila jsem, jak sešlápl Ian plynový pedál více k podlaze.
"Já vím" připustil po chvíli.
"Pro..." Chtěla jsem se mu omluvit, ale přerušil mě při tom.
"Jsme tu." Prohlásil už o něco uvolněnější. A přešlápl z plynu na brzdu. Jedním tahem ruky mi rozvázal oči a mně se naskytl pohled na velkou budovu, před kterou se to hemžilo s mladými lidmi kolem mého věku. Zírala jsem z okna na straně spolujezdce a s otevřenou pusou. Nebyla jsem schopna slova.
"To nemyslíš vážně." Zopakovala jsem bratrovu frázi, kterou mi před chvilkou ohodnotil můj outfit.
"Jas," chytl mě za ruku, ale ihned jsem ucukla.
"Ty si nepamatuješ, co se minule stalo? Proč mi to děláš?" Vyštěkla jsem na něj. V očích mě pálily slzy, ale nepouštěla jsem je ven. V krvi mi koloval vztek. To bylo poprvé, co jsem se vztekala na svého nejstaršího bratra Iana. Vždycky byl důvod mého hněvu Benjamin, můj druhý starší "bratr".
"Jasně, že si to pamatuju, ale nedovolím, aby si kvůli Benovi nemohla žít normální život, jako každý teenager." Svíral křečovitě levou rukou volant a civěl na všechny ty lidi před školou.
"Ale jak mám žít normální život teenagera, když se nemůžu jako teenager ani zamilovat, protože by ho můj bratr..." Zlomil se mi hlas. Nedokázala jsem ani vyslovit to jméno. Ian se opřel hlavou opěrátko a zavřel oči. Trápil se a to začalo trápit mě. Vyčítala jsem si to, že jsem na něho byla hnusná, i když jemu šlo jen o to, abych mohla normálně žít. Nahlas jsem si těžce oddechla.
"Fajn, jdu tam" řekla jsem a přetočila se dozadu pro tašku. Ianovi se rozzářili oči. Ještě jsem si chtěla přerovnat pár věcí, ale Ian natáhl ruku a roztáhl dlaň.
"Co je?" Nechápavě jsem se na něj koukla. 
"Co asi?" Protočil oči v sloup, opět. Poslední dobou to dělal dost často. Stále jsem na něj tázavě zírala.
"Tu zbraň." Řekl už rázněji.
"To nemyslíš vážně! Tak ty mě pošleš do místa plnou lidí a ani mi nenecháš zbraň, abych se mohla bránit?" Vychrlila jsem na bratra, ale ten mě jen propálil pohledem. Neochotně jsem mu ji vrazila do ruky a vystoupila z auta, abych se vyhnula jeho vítězoslavnému pohledu.
"No tak se ukaž." Sykla jsem směrem k budově, naposledy se zhluboka nadechla a vyšla vstříc smrti.