Frajer z deštnýho pralesa, 14.díl

LoTé

"Ach jo, ta tě zřídila," povzdechne si, když si mě na světle pořádně prohlédne. Já nic neříkám, jenom znovu posmrknu. Drew vytáhne z kapsy balíček papírových kapesníků a jeden z nich mi jemně přitiskne k nosu.
"Udržíš ho tam?" zeptá se a já od něj opět beze slova převezmu kapesník a přitlačím si ho k nosu. Okamžitě ale syknu. Drew zpozorní a opatrně se mého nosu dotkne. Znovu bolestně syknu a před jeho dalším dotykem uhnu. Nepotřebuji na ten nos ani šahat abych věděla, že je celý oteklý a tím pádem minimálně dvakrát tak větší než obvykle. 
"Určitě ho nemáš zlomenej, to by ses chovala jinak. Je jen silně naraženej," zhodnotí můj zrasovanej nos Drew a já se na něj zadumaně
podívám. 
"Co když mám prostě jenom zvýšenej práh bolesti?" zahuhňám jinou možnost, protože s nosem plným krve a natrhnutým rtem dost mluvit nejde, ale Drew se jen zasměje. 
"Jednou jsem měl zlomenej nos já. A vyváděl jsem jako bych umíral," zavzpomíná zřejmě na staré časy a znovu se zasměje. 
"Jak se ti to stalo?" zeptám se i když je mi odpověď jasná. 
"Porval jsem se ve škole," pokrčí Drew jednoduše rameny a já povytáhnu obočí. Jak taky jinak. Vzápětí sebou ale cuknu a chci před jeho dotykem uhnout, on mě ale chytne za zátylek a já nemám šanci. 
"Nedělej hovadiny, chci ti pomoc," zavrtí nade mnou hlavou a znovu mi na jeden z mnoha oděrků přiloží štiplavý obklad. 
"Budu vypadat jako mumie," zahuhlám si sama pro sebe a Drew se zasměje. 
"Vypadáš pořád stejně krásně kotě," usměje se na mě ale já protočím oči. 
"Co je?" zeptá se mě, zmatený mojí reakcí. Zřejmě si myslel, že jsme si večer už všechno vyříkali. Taky že jo, ale mě štve něco jinýho. 
"Tobě to ještě furt nedochází?" zeptám se ho a odendám si kapesník od nosu, jelikož mám pocit, že už mi z nosu nic neteče. Blbej nápad, z nosu se mi vyvalí úplnej vodopád a tak mi Drew ruku k nosu rychle znovu přitiskne. Už ji ale neoddělá a to je přesně to, o čem mluvím. 
"Co by mi mělo dojít?" zeptá se nechápavě a pohladí mě po kloubech prstů. 
"Přesně tohle," zahuhňám a pokusím se ho volnou rukou odstrčit. Nemám šanci pochopitelně. 
"Nechápeš, že mě Victoria napadla taky kvůli tobě? Očividně se jí líbíš a ve mně vidí... překážku," doplním po chvíli, protože slovo hrozba mi na mou osobu zrovna dvakrát nesedí. 
"A ty zas nechápeš, že mě je Victoria úplně ukradená a radši trávím čas s tebou? Teda, já vím, že to dneska odpoledne tak nevypadalo ale... víš jak je sladký, kdykoli ti něco řeknu a ty se hned nafoukneš nebo vztekáš? Jak je osvěžující vědět, že jakmile na tebe šáhnu tak se po mně oženeš a tím mi dáš vlastně jen víc příležitostí se tě dotýkat? Sab," zasměje se, když zrudnu a zapíchnu svůj pohled do země. 
"Ty jsi takový trdlo," zavrtí nade mnou hlavou a jemně mi zvedne hlavu. Koukám do jeho nádherně modrých očí a tak si sotva uvědomím, že se začali pomalu přibližovat. 
Na poslední chvíli uhnu a seskočím ze stolu. Drew se na mě podívá jako štěně, kterému jsem právě sebrala jeho oblíbenou kost a já zavrtím hlavou. 
"To... to prostě nejde Drew. Jdi za Victorií, nebo někým jiným, se mnou by ses jen trápil," řeknu mu smutně ale nejsem schopná se mu podívat do očí. 
"Děkuju ti za pomoc," špitnu ještě a potom rychle uteču. 

Má to holka těžký... chce jí políbit snad nejhezčí kluk co znám a ona prostě uhne... trošku kravka co? :D Ale myslím, že kdybyste si prožily to, co ona, uhnete taky ;). No nic, tak jsem si dala osvěžující pauzičku v podobě napsání dalšího dílu a teď letím znovu makat na prezentaci o Torricellim (fujky hnujky). Mějte se krásně!

Peace and Love,

LoTé