Frajer z deštnýho pralesa, 16.díl

LoTé

"Není to snad jedno?" povzdechnu si, když si uvědomím, že teď už s tím nejde nic dělat. Drew se to prostě dozví ať chci nebo nechci. Pochopitelně, že nechci. 
"Ne není," řekne naléhavě a otočí si mě čelem k sobě. Do očí se mi nahrnou slzy a roztřesu se, když si vzpomenu na všechnu tu bolest a ponížení, která mým zraněným předcházela. 
"To bude dobrý Sab, teď jsi se mnou a v bezpečí," přivine mě Drew k sobě a políbí mě do vlasů. 
"To bylo tak strašný," brečím a tisknu se k němu čím dál víc.
"On... prvně byl fajn. Byla to moje první láska. Vodili jsme se za ruce, chodili do parků, povídali si o knížkách... ale pak,"
zhluboka se nadechnu a vzpomenu si na den, kdy se všechno změnilo. 
"Už dlouho jsme se bavili o tom, že bysme se ve vztahu mohli posunout trochu dál... měla jsem sice strach, ale věděla jsem, že s Ashtonem to bude úžasný. Chtěli jsme to udělat speciální a tak si Ashton půjčil od svého strejdy chatu až na hranicích s Kanadou, všude lesy, žádní lidi, perfektní pro jeho plány," vyplivnu hořce a Drewovi se napnou svaly, když mu dojdou všechny souvislosti. Já jsem se ale rozhodla mu vypovědět poctivě každičký detail, když to chtěl slyšet.
"Už v autě se choval divně," promluvím znovu a Drew sebou trochu cukne, nečekal, že ještě něco řeknu, prostě mě jen držel a poslouchal tichý kapot polozavřeného kohoutku. 
"Říkala jsem si ale, že je jen nervózní a neměla jsem mu to za zlé, já jsem ostatně byla v koutku duše vyděšená k smrti. To jsem ale nevěděla, že za pár hodin už nebudu od smrti daleko," stisknu víčka pevně k sobě a snažím se z mysli vytěsnit jeho vražedný pohled, když jsem se mu pokusila vzepřít. 
"Hned jak jsme dorazili do chaty, přivázal mě pouty k topení a začal mlátit. Nechápala jsem, co se děje, nepoznávala jsem ho... I jeho pohled byl jakoby... vzdálený? Zvířecí...? Jako by z něj spadla všechna lidskost a zůstalo jen čisté zlo.
Z následujících pár dnů si bohužel pamatuju každičký detail. Vím, jak mě dva dny střídavě znásilňoval a mlátil vším, co mu přišlo pod ruku. Naštěstí to z většiny odnesly záda. Poslední vzpomínku, kterou mám, je pohled na jeho tělo potom, co se kousek ode mě zastřelil. Pak jsem tam jen ležela a čekala na smrt, věděla jsem, že nemám šanci aby mě někdo našel. Ale měla jsem neuvěřitelný štěstí, okolo chaty se v té době ochomýtali lovci a jejich psi je ke mně zavedli. Našli mě tam nahou, celou od krve a s hnisajícími zády... Ashton ležel kousek ode mě s prostřelenou hlavou. Musel to pro ně být strašný pohled..." otřesu se a Drew mě k sobě mimoděk natolik přitiskne, až syknu bolestí. Doktoří mi řekli, že ty záda se nikdy úplně neuzdraví, rány na to byly až moc hluboké. Můžu být vlastně ráda, že jsem nedostala otravu krve, nebo něco jiného, co by mohly hromady hnisu s přehledem způsobit. 
"Sab... to je... to je strašný," vykoktá Drew a já na svém čele cítím kapky vody. Vsadím se, že jsou slané. Ještě před pár dny bych nevěřila, že tenhle frajer vůbec dokáže projevit nějaké city, ale teď vím, že to je ten nejúžasnější kluk na celým světě. Ale já ho nikdy nebudu moct mít. Paměť mi to prostě nedovolí... Ze začátku jsem doufala, že by mohla být ohledně vzpomínek trochu milosrdná, ale šeredně jsem se spletla. Pamatuju si každičký detail z celého toho dvoudenního hororu. A vím, že nikdy nezapomenu aspoň tak, abych mohla znovu nějakému klukovi věřit. 
"Nikomu to neříkej," zašeptám a pomalu se od něj odtrhnu. Oboum nám tečou slzy jako hrachy a tak mu ty jeho utřu a pokusím se na tváři vykouzlit něco jako úsměv.
"No tak, teď už je to fajn," vymáčknu ze sebe i když je mi po tom všem vzpomínání ještě hůř než mi bývá normálně. 
"Kdybys něco po..." chce mi nabídnout pomoc ale já ho zastavím. "Jo já vím," kývnu i když moc dobře vím, že ho o pomoc nikdy nepožádám. Stejně by to nikdy nikdo nepochopil.
"Měl bys jít na snídani," připomenu mu, než za sebou zavřu dveře od koupelny.

Tak fajn, máte co jste chtěly, spokojenost? Já jsem v lehký depce, tak se jdu odreagovat jednodílovkou kterou už vám tak dlouho slibuju :D Komenty co si o tom myslíte by mi vážně pomohli, nevím jestli je to dostatečně realistický aby to někoho třeba rozbrečelo, mě to tak nepříjde :P Mějte se krásně!

Peace and Love,

LoTé