EmBee
Další dva měsíce jsem jakž takž přežila, i když Ianovy nálady byly k nevydržení, kdyby mohli být kluci těhotný, řekla bych, že je Ian těhotnej. Vážně, nechtěli byste s ním žít. I ti děsně vtíraví lidi ze školy jsem nějak dala, ale totálně zcvoklý bratr je na mě moc. Další věc, vlastně člověk, který byl vážně k nevydržení, byl Finn, ta kupka svalů do které jsem první den narazila.
"Názdar slečno nepřístupná." zahulákal opět přes celou chodbu. Tentokrát už se nikdo neotáčel, dělal to tak často, respektive každý den, že už to přestalo všechny bavit a berou to už jako samozřejmost. Je to prostě Idiot. Ignorovala jsem ho, jako vždy, ale tentokrát se nevěnoval naháněním dalších slepiček.
Bohužel.
"Vrať mi ten matroš," sykl mi do ucha a přitom mě přimáčkl mezi skřínky a své tělo, tak že jsem se pomalu nebyla schopná nadechnout.
"Žádnej nemám, ty idiote," zasýpám už. Bylo to poprvé, co jsem s ním promluvila, a doufám, že i naposledy. Moje odpověď ho však neuspokojila a přimáčkl mě ke skřínce ještě víc. To už jsem vážně myslela, že mi vybouchnou plíce, žíznící po trošce kyslíku.
"Vrať. Mi. Ten. Matroš. Ten. Kluk. Říkal. Žes. Ho. Sebrala. Ty." Vrčel každé slovo zvlášť, jen aby se ujistil, že mu rozumím. Já však neměla páru o čem to mluví a hlavně o kom? Jakej kluk sakra?! Měla jsem dost práce s tím vstřebat jeho obvinění. Kdo by řekl, že je kyslík tak potřebnej.
"Říkám to naposledy. Dej mi to!" zařval přes celou chodbu, cítila jsem pohledy všech upřené na svá záda. Finn mě chytl za vlasy a praštil se mnou na skříňky, tak že mi do očí vyhrkly slzy. Ještě, že jsem je dokázala rychle zahnat. Co by si všichni pomysleli? Nikdo se ani nepohnul. Taky, kdo by byl tak pitomej a vrhl se mezi ignorantku, neboli mě, a tu děsivou kupu svalů. Jediná dobrá věc na tom byla, že jsem se mohla nadechnout, i když ne na dlouho.
"Dej od ní ty pracky pryč." hrál si někdo na drsňáka. Počkat, kdo by to sakra dělal? Je normální? Ale zas si nemůžu stěžovat. Finn mě okamžitě pustil a vrhl se vyřídit vetřelce. Chvíli jsem ještě celá šokem ochromená stála a civěla na ně dva. Když jsem uviděla obličej svého zachránce, sevřel si mi žaludek bolestí a zároveň i strachem. Ty jeho neposlušné vlasy sčesané doprava, šedivé oči. Náhle mi problikla vzpomínka na osobu, která mi stále tížila srdce. Celá zděšená jsem proklouzla kolem nich a místo na další hodinu si to namířila ven ze školy.
Když jsem doběhla do motelu, Ian tu naštěstí nebyl. Vlezla jsem si pod studenou sprchu, aniž bych se namáhala s oblečením. Když jsem uznala, že už více nevydržím vylezla jsem a zachumlala se ve svých pohodlných teplácích do peřiny. Netrvalo dlouho a ztratila jsem pojem o čase.
Jak už LoTé zmínila, pojedu v neděli na hory a vrátím se až v pátek, takže zřejmě žádný nový díl nebude. Jestli nebudu trajdat po obchodech shánět velké zásoby jídla, tak bych možná mohla něco napsat a prověřit LoTé, aby vám to sem pak hodila, ale fakt nic neslibuju...
doufám že se vám to zatím líbí:) comment potěší:) Mějte se tu ten týden pěkně:) a držte mi palce:D nikdy jsem na tom nestála:'D
"Názdar slečno nepřístupná." zahulákal opět přes celou chodbu. Tentokrát už se nikdo neotáčel, dělal to tak často, respektive každý den, že už to přestalo všechny bavit a berou to už jako samozřejmost. Je to prostě Idiot. Ignorovala jsem ho, jako vždy, ale tentokrát se nevěnoval naháněním dalších slepiček.
Bohužel.
"Vrať mi ten matroš," sykl mi do ucha a přitom mě přimáčkl mezi skřínky a své tělo, tak že jsem se pomalu nebyla schopná nadechnout.
"Žádnej nemám, ty idiote," zasýpám už. Bylo to poprvé, co jsem s ním promluvila, a doufám, že i naposledy. Moje odpověď ho však neuspokojila a přimáčkl mě ke skřínce ještě víc. To už jsem vážně myslela, že mi vybouchnou plíce, žíznící po trošce kyslíku.
"Vrať. Mi. Ten. Matroš. Ten. Kluk. Říkal. Žes. Ho. Sebrala. Ty." Vrčel každé slovo zvlášť, jen aby se ujistil, že mu rozumím. Já však neměla páru o čem to mluví a hlavně o kom? Jakej kluk sakra?! Měla jsem dost práce s tím vstřebat jeho obvinění. Kdo by řekl, že je kyslík tak potřebnej.
"Říkám to naposledy. Dej mi to!" zařval přes celou chodbu, cítila jsem pohledy všech upřené na svá záda. Finn mě chytl za vlasy a praštil se mnou na skříňky, tak že mi do očí vyhrkly slzy. Ještě, že jsem je dokázala rychle zahnat. Co by si všichni pomysleli? Nikdo se ani nepohnul. Taky, kdo by byl tak pitomej a vrhl se mezi ignorantku, neboli mě, a tu děsivou kupu svalů. Jediná dobrá věc na tom byla, že jsem se mohla nadechnout, i když ne na dlouho.
"Dej od ní ty pracky pryč." hrál si někdo na drsňáka. Počkat, kdo by to sakra dělal? Je normální? Ale zas si nemůžu stěžovat. Finn mě okamžitě pustil a vrhl se vyřídit vetřelce. Chvíli jsem ještě celá šokem ochromená stála a civěla na ně dva. Když jsem uviděla obličej svého zachránce, sevřel si mi žaludek bolestí a zároveň i strachem. Ty jeho neposlušné vlasy sčesané doprava, šedivé oči. Náhle mi problikla vzpomínka na osobu, která mi stále tížila srdce. Celá zděšená jsem proklouzla kolem nich a místo na další hodinu si to namířila ven ze školy.
Když jsem doběhla do motelu, Ian tu naštěstí nebyl. Vlezla jsem si pod studenou sprchu, aniž bych se namáhala s oblečením. Když jsem uznala, že už více nevydržím vylezla jsem a zachumlala se ve svých pohodlných teplácích do peřiny. Netrvalo dlouho a ztratila jsem pojem o čase.
Jak už LoTé zmínila, pojedu v neděli na hory a vrátím se až v pátek, takže zřejmě žádný nový díl nebude. Jestli nebudu trajdat po obchodech shánět velké zásoby jídla, tak bych možná mohla něco napsat a prověřit LoTé, aby vám to sem pak hodila, ale fakt nic neslibuju...
doufám že se vám to zatím líbí:) comment potěší:) Mějte se tu ten týden pěkně:) a držte mi palce:D nikdy jsem na tom nestála:'D
EmBee♥
Jak jsem přečetla jméno Finn tak jsem si vzpoměla na Coryho :( a myslela jsem že bude milej, ale...no spletla jsem se :D Jinak, užij si hory, já jsem na lyžích stála poprvé a naposledy taky na školnim lyžáku.
OdpovědětVymazat