Life Full of Fear 3.díl - Průšvih

EmBee

Prošla jsem kolem nějaké skupinky holek, které na mě civěli, jak na vola. Moje odhodlání udělat Ianovi radost a chodit do školy, mě náhle opustilo. Chtěla jsem se ihned otočit a zmizet, co nejdál od této budovy. Ten pocit nejistoty mě tížil nejvíce. Nikdy jsem nebyla v obklopení tolika lidí, a ani jsem to nikdy nepotřebovala.
Sebrala jsem však všechny síly a pokračovala dál po schodech, vedoucích k velkým vchodovým dveřím. Při pohledu na všechny ty lidi se mi sevřel žaludek. Ten nepříjemný pocit byl neskutečně silný. Ještě jsem se naposledy nadechla čerstvého vzduchu a vkročila do budovy, přímo do hlavní haly. 
Byla obrovská, jiné slovo jsem k tomu vážně neměla. 

"Hni se, kravko!" zahučel někdo za mnou a strčil mě do strany. Nedokázala jsem se ovládat. Blesku rychle jsem se otočila, chytla danou osobu za límec a přimáčkla ji mezi sebe a stěnu.
"Kdo. Si. Myslíš. Že. Jseš?!" procedila jsem skrz zuby, každé slovo zvlášť. Hlavní důvod byl, abych sama sebe trošičku uklidnila, ale taky jsem vypadala drsně, což se mi vážně hodilo, abych od sebe odehnala co nejvíce lidí. I když jsem to tu nenáviděla, a to jsem tu byla teprve pár minut, nechtěla jsem, aby se někomu něco stalo. Nechci, aby se kvůli mně stalo něco tolika lidem. 
Černovlasá dívka, menší postavy se na mě jen pobaveně zašklebila, čímž mě uvedla do veliké nejistoty. Vycenila jsem zuby a přitiskla ji ke zdi ještě víc. 
"Slečna Sánchezová?" uslyšela jsem za sebou klidný hlas postaršího muže. Zamrazilo mě na zádech, ale udržela jsem si svůj rádoby drsný výraz. Uvolnila jsem sevření a šouravě se otočila k muži za sebou. 
"Následujte mě." řekl nezaujatě a kráčel si to chodbou pryč. Vážně jsem netušila, jestli je to ředitel nebo prostě nějaký profesor, ale nějak jsem to neřešila. Bojovala jsem totiž s pohledy všech ostatních upřených na mě. Koukla jsem se do strany a všichni, kteří tu stáli, dělali jako by si mě nikdy nevšimli. Totéž jsem udělala i na druhou stranu. Nakonec jsem se ještě otočila, na osobu, která mě vlastně dostala do potíží, a pak odkráčela za tím chlapíkem.
"Prosím." otevřel dveře do ředitelny a ukázal, ať vstoupím první. Nedůvěřivě jsem se na něj podívala, ale vešla dovnitř. Poté pokynul hlavou a já sebou hodila do křesla. Elegantně se posadil a poprvé se na mě podíval. 
"Mohla byste to vysvětlit?" zeptal se a opět mi nevěnoval ani pohled. Zamlkle jsem na něj zírala, jak se přehrabuje ve svých papírech a přitom pevně svírala svoji tašku.
"Dobře, váš bratr už je na cestě." vytřeštila jsem na něj oči, ale než jsem stačila něco namítnout, někdo už klepal na dveře.
"Dále." zachraptěl ředitel a do dveří vlítl můj bratr Ian. Ten mě jen naštvaně spražil pohledem a posadil se vedle mě do křesla.