"Kamalo, pojď k večeři!" zavolá na mě už po několikáté Lori a já se s námahou zvednu.
Už je to pět dnů. Což je dohromady čtrnáct dnů zpoždění. Tohle vážně není dobrý. A navíc, za dva dny odjíždíme do LA. Co tam budu dělat, když se mi za osm měsíců narodí dítě?
Jo, narodí. Způsob, jakým jsem k němu přišla mi nedává žádné právo ho jen tak zabít... A navíc, lhala bych kdybych řekla, že se na něj už teď trochu netěším. Mnohem víc mě ale děsí všechno, co mě zřejmě ještě čeká...
"Co jsi jak tělo bez duše? Copak se netěšíš do LA?" Drkne do mě Sab a já si jen povzdechnu.
"Stalo se něco?" zvážní Lori, když vidí moji
tvář a já si dám hlavu do dlaní. Teď, nebo nikdy.
"Jsem těhotná," zamumlám sotva slyšitelně, ale ticho, které po mém přiznání nastane nasvědčuje tomu, že jsem to řekla dostatečně nahlas.
"Jsi si jistá?" dosedne Lori ztěžka na židli a dá mi ruku kolem ramen. Jen kývnu a očima se zaměřím na jeden bod na podlaze. Tváře mi hoří jako bych měla horečku.
"Co budeš dělat?" špitne Sab a v jejích očích zahlídnu slzy. Už po několikáté dostanu pocit, že Sab mi rozumí víc, než dává najevo. Asi je to pro ni ještě těžší než pro mě.
"Nechám si ho," špitnu znovu a teď už na sobě doslova cítím šokované pohledy obou z nich a tak vzhlédnu a pokrčím rameny.
"A co mám dělat? Nemůžu ho zabít jen kvůli tomu, kdo byl jeho otec. Chápu ale, že mě nebudete moc živit, a tak se co nejrychleji vrátím zpátky do Peru. Tam ostatně oba patříme," oznámím jim a rychle se zvednu, aby neviděly slzy, které se mi hrnou do očí. Vím, že to, co jsem řekla, bylo to nejrozumnější a nejdospělejší rozhodnutí, jaké jsem kdy udělala, ale možná právě proto to taky tak bolí.
"Ne!" vykřikne najednou Sab a stáhne mě zpátky na židli vedle ní.
"Mami, to přece nemůže!" Zoufale se obrátí na Lori a ta si utře slzy, které si už brázdily cestičku po jejích tvářích.
"No to si piš, že nemůže," oznámí rázně Lori a plná síly se zvedne.
"Takže, je to asi jeden měsíc, že?" zeptá se mě a já kývnu. Víceméně. Lori se zamyšleně chytne za bradu a začne přecházet po kuchyni. Potom se z ničeho nic zastaví a přijde zpátky ke stolu.
"Je to jednoduchý. Obě dvě prostě nastoupíte do školy v LA. Já tam narychlo splaším trochu větší byt, než jaký jste měli mít a přestěhuju se s váma. Překládat knížky můžu ostatně všude. A až se to malý narodí, budu ho hlídat zatímco Kamala bude ve škole. Souhlas?" Seznámí nás s jasným a stručným plánem a my na ni zůstaneme zírat s otevřenou pusou.
"Teda mami, ty jsi třída!" promluví jako první Sab a zvedne se, aby mohla Lori obejmout. Já ale stále nenacházím slov.
"Tohle přeci nemůžu přijmout. Už takhle z vás vysávám všechny finance, víte, kolik takový mimino stojí?" Zavrtím hlavou a zvednu se. Jdu balit, tohle nemá cenu.
"Vím, ale taky vím, že už tě beru jako svou dceru a rozhodně tě nikam nepustím. Jasný?" Přitáhne si mě k sobě Lori a já tak skončím v jednom velkým chumlu objetí, jelikož mezi nás Sab zvedne i chlupatého Tobyho.
"Tohle zvládnem. Nejsme přeci žádný holky z porcelánu!" Stiskne nás pevně Lori a mě do očí vklouznou slzy. Tentokrát ale štěstí...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za tvůj komentář :) LoTé & EmBee