Homelesačka

EmBee

"Kluci! Vždyť ji kvůli nám vykopli ze školy," šílel jeden ze čtyř kluků, kráčejících ze školy domů.
"Klídek Keatsi, vždyť se toho zas tolik nestalo," vyšlapoval si spokojeně dál nejstarší z nich a požvykoval v ústech stéblo trávy, kterou si po cestě utrhl.
"Ale," nevzdával se Keaton.
"To má za to blbka jedna, neměla mi do skřínky hodit ty šváby," odkopl Wesley, Keatsův bratr, kamen, při pomyšlení na ty malé potvory ve své skřínce. Keats už vážně nevěděl, co na to říct a v tichosti následoval bratra a kamarády.

"Ou! Čumte, kdo tam sedí," rozřehtal se
nejstarší z nich a kývl směrem k nějaké homelesačce.
"Kdo?" zeptal se Wesley, aniž by se namáhal zvednou hlavu od svého mobilu.
"Kdo to je?" koukl se Tyler nechápavě na Drewa.
"Proboha, je to ta, která myslím, že to je?" Keaton celý vyděšený strnul na místě a zatajil dech. Při vzpomínce na to, co se stalo toho dne na střední, se v něm opět hnul pocit viny. To, že seděla na zemi v otrhaném oblečení, tomu tomu dodalo ještě větší intenzitu.
"No ty... není to Alexis?" strčil Wes konečně svůj iPhone to kapsy a podíval se směrem, kam koukali všichni tři jeho kamarádi.
"Jdeme lidi," zavelel Drew a podle úšklebku na tváři měl v plánu něco, ne zrovna hezkého. Všichni kromě Keatona se na povel Drewa rozešli směrem k Alexis, která zrovna ve svých rukou svírala kytaru a svými do krve odřenými prsty se snažila zahrát alespoň pár akordů.
Wesley odkopl Alexis plechovku, kde strádala peníze, které ji kolemjdoucí darovali, Drew o ni "omylem" zakopl, a aby toho nebylo málo vyrazil Tyler ubohé dívce kytaru, která se následně rozmlátila o zem. Keaton, stále neschopný pohybu, sebou vždy celý škubl. Nakonec se přiměl k pohybu, jelikož na něj z druhé strany ulice hulákali jeho kamarádi. Prošel kolem Alexis a ohnul se k plechovce válející se opodál. Opatrně do ni nacpal nějaké bankovky a hodil ji směrem k dívce. Ta při pohledu do ní, nevěřila vlastním očím. Pevně se plechovku napěchovanou bankovkami přilnula k sobě a děkovně se podívala Keatonovi do očí.

"Co si ji tam strčil do tý plechovky? Byly to prachy, že?" zeptal se Tyler svého nejlepšího kamaráda, když odešli Drew s Wesem do svého hotelového pokoje.
"Co bych tam strkal?" odbyl ho Keats a přivolal výtah.
"Nedělej jako by nic, vím, že k ní něco cítíš. Už tehdy na střední. Myslíš, že jsem si toho nevšiml? Víš co nechápu? Jak k ní můžeš ještě něco cítit. Vždyť je to nána, která nám jen ničila životy. Má co si zasloužila." vychrlil na Keatse, který už měl Tylerových keců akorát tak plný kecky.
"Víš co? Táhni za Wesem a Drewem! Běž a řekni jim, že jsem jí tam strčil peníze. Bože Tylere! Probuď se! Chováš se jak naprostý idiot, jen aby si byl cool, nebo co. Oba moc dobře víme, že k ní taky něco cítíš. Víš co? Tohle nemá cenu," vzdal to s ním Keats, otočil se na podpatcích a odešel po schodištích z hotelu.

"Vem si to zpátky," vrazil Keatonovi někdo ruku plnou peněz do hrudi.
"Alexis," rozpoznal ji ihned. V měsíční záři vypadaly její vlasy, jak ze zlata, tak že se mu z nich točila hlava.
"Nemůžu si je vzít, vem si je," naléhala dívka dál.
"Alexis," zmohl se Keats opět jen na jedno slovo.
"Na," strčila mu bankovky do dlaně a chystala se odejít.
"Počkej přeci," zaprosil Keats a zachytil ji za ruku.
"Proč," nechápavě se na něj otočila, ale zastavila se.
"Jak ses dostala na ulici?" zeptal se hned na rovinu.
"Když mě vykopli ze školy, rodiče byli napruzení, a vyhodili mě z domu. Nemůžou mít přeci dceru, kterou vykopli ze školy," odpověděla mu hořce. Keats už to nemohl vydržet. Jeho pocit viny, ho užíral tak moc, že Alexis zaplatil pokoj v hotelu, objednal jí pořádně jídlo a sehnal nějaké oblečení. 

"Alexis? Mám tu tvoje oblečení otevři," klepal na dveře od koupelny a snažil se vytáhnout úzké džíny a květované tílko z tašky. Dveře se najednou otevřely a v nich stála krásně čistá dívka jen v osušce. Keats ji projel pohledem od hlavy až k patě.
"Ehm, můžu?" ukázala Alexis na oblečení a Keats se probudil z transu.
"No, jo ja... jasně," zakoktal se a podal jí oblečení. Dveře se na chvíli zavřely a poté se z nich vynořila nádherná dívka, ze které nemohl nebohý mladík spustit oči.

"Proč to vlastně děláš? Proč si..."
"Ukaž prsty ať ti můžu vydezinfikovat ty odřeniny," ignoroval její otázky a opatrně ji chytl za dlaně.
"Keat..." zkusila to znovu.
"Když to bude moc štípat tak řekni," přerušil ji znova.
"Keatsi," řekla důrazně, chtěla vědět proč to vlastně všechno udělal a moc dobře věděla, že její otázku slyšel. Zvedl hlavu od odřených prstů a dlouze se jí podíval do očí. Po chvíli však odvrátil zrak k oknu, ale Alexis vzala jeho obličej do rukou a otočila si ho na sebe, aby si opět zírali do očí. Zírali si do očí tak dlouho, že Keats ani nezaznamenal, že je Alexin obličej tak blízko toho jeho.
"Děkuju," zašeptá mu do ucha a políbí ho na tvář,
"moc," usměje se, ale Keats ihned pozná jak s ní cloumají emoce a tak křehkou dívku obejme. Náhle mu zazvoní mobil, nechce ho zvedat, ale Alexis ho k tomu přiměje. Nakonec musí odejít za svým bratrem a jeho kamarády kvůli nějakým organizačním problémům.
"Promiň, ale na tohle musím jít," zvedne se Keats z postele a přitom s Alexis stále drží za ruce. Když si to Alexis uvědomí stydlivě ruku pustí a nesměle se usměje.
"To je v pohodě, a děkuju moc, zítra už tu po mě nezbude ani stopa," poví, ale Keatsovi se to zrovna moc nelíbí, a tak se trošku zamračí. Alexis se na to jen usměje a opře se zády o zeď a zamává Keatonovi při odchodu. Slova pro to byla moc těžká.
"Keatsi?" zavolá na něj ještě než se zaklapnou dveře. Keats jako by čekal přesně na tento okamžik, vběhne do pokoje k Alexis na postel.
"Přijdeš ještě potom?" zeptá se ještě Alexis, než se jejich rty spojí do dlouhého polibku.
"To si piš," špitne Keats, naposledy Alexis daruje rychlou pusu a zmizí za svými kamarády, celý natěšený, až se bude moc vrátit do pokoje 702.

Jsem dostala takovej nápad, no.. nic moc, já vím... a ještě jsem to měla asi týden rozepsaný :D ale jelikož o tom už LoTé věděla, tak jsem to nemohla smazat, protože by mě zabila, takže sorry, že je to tak suchý, divný a já nevím co ještě...
Jinak lidi moc prosím! TROCHU VÍC AKTIVITY! Je to celkem na nic, když tu holky píšou a nedostane se jim ani jeden komentář...