Kluk z knihovny

LoTé

Venku znovu zahřmí a já sebou cuknu. Podívám se na hodinky a povzdechnu si. Když jsem si tak hloupě nechala ujet první autobus, budu tu muset strávit další dvě hodiny. Ne, že bych naši malou knihovničku neměla ráda, naopak, knížky zbožňuju, ale doma bych si v tomhle počasí mohla dát horký čaj a pustit si nějaký fajn muzikál, kdežto tady musím tiše sedět v křesle a listovat hororovými povídkami, které jsem četla už mockrát. 
Po chvilce bezduchého listování a čtení mých oblíbených částí knížku zaklapnu a rozhlédnu se. Třeba je v oddělení s horory nějaký nový přírůstek, napadne mě, a tak rychle přeběhnu pár uliček, abych zjistila, že nic
nového tu nemají, a tak zase rychle spěchám zpět, aby mi nikdo nezasedl moje útulné místečko, hned vedle příjemně hřejícího radiátoru. 
Jakmile ale přijdu na místo takticky skryté za poličkami, zjistím, že už je pozdě. Na mém křesle sedí kluk, snad ještě mokřejší než já, který si zaujatě listuje nějakou knížkou. Sakra. 
Kluk ucítí, že už tu není sám, a tak vzhlédne. Jeho oči mě na chvilku tak upoutají, že si ani neuvědomím, že na mě mluví. 
"Promiň, co jsi říkal?" Zrudnu po chvilce a on se usměje. 
"Jestli jsi tu seděla předtím, klidně tě sem pustím," zopakuje zřejmě to, co mi říkal i před chvílí, ale já zavrtím hlavou. 
"Ne, očividně ten radiátor potřebuješ víc než já." Přejedu ho pohledem a on se na sebe taky podívá. 
"Ajo, vůbec jsem to necítil," usměje se zase a sundá si promáčenou bundu. Zaujme mě triko, co má pod ní. Všimne si mého pohledu a pyšně se ušklíbne.
"Boží, co?" zeptá se a mě zacukají koutky.
"Trochu old school ne?" zeptám se ho a znovu se zadívám na triko udělané tmavě modrou batikou s černým natisknutým obrázkem Beatles. 
"Nejnovější móda," odvětí mi s vážnou tváří a já si pomyslím, že kdybych neměla trénink od malých sourozenců v nesmání se v nevhodných situacích, asi už se válím po zemi. 
"Ok," nechám ho při jeho hře a sundám si džínovou bundu, která mě začíná solidně studit do zad a položím ji vedle té jeho. Aspoň že v něčem není úplně mimo. 
"Co tady vlastně děláš? Proč nejsi doma?" zeptám se zvědavě, protože jsem ho na autobusové zastávce našeho městečka nikdy neviděla. To bych si pamatovala. 
"Ale, kousek odtud mi kleklo auto, tak jsem si odsud zavolal kamarádovi, jenže on se na mě vykašlal, takže to za chvilku půjdu risknout. Jen jsem si chtěl něco přečíst. A ty?" Vzhlédne ke mně a já se málem zase ztratím v těch jeho pomněnkových očích. Přistiženě sebou cuknu a prohrábnu si mokré vlasy. Pane bože, musím vypadat jako zmoklá slepice!
"Já... dojíždím, ale ujel mi autobus, takže taky čekám," usměju se na něj a on chápavě přikývne. 
"Tak jestli se nebojíš pošramocených aut, můžu tě pak hodit. Kam vlastně dojíždíš?" zeptá se se zájmem a já mávnu rukou k oknu směrem, kde tuším svůj domov. 
"Jen tady kousek, do Kinnelonu," prozradím mu název svého malého městečka, které jako pravděpodobně místní určitě zná.
"Tam to znám," potvrdí mi moji domněnku a podívá se na hodinky. 
"Ten můj "kamarád" je právě odtamtud," naznačí uvozovky, zřejmě je na něj pořád naštvanej, ale mně zazáří oči. Že bych měla možnost ho vidět častěji?
"A jak se jmenuje, třeba ho znám?" zeptám se nenuceně a přitom se v duchu tetelím blahem. A že ho možná znám? Stoprocentně ho znám. V celém městečku jsou všehovšudy pouze tři hezcí kluci a s jinýma by se tenhle určitě nekamarádil. 
"James," poví mi jeho jméno a já se zarazím. Ne, fakt ho neznám. 
"Jediný James, kterýho u nás znám, je můj táta," zasměju se a on se ke mně přidá. Chci se zeptat na příjmení, ale vyruší nás mladá knihovnice, která k nám s úsměvem vede svého manžela. Oba je znám moc dobře, občas jim hlídám děti.
"S dovolením jsem se podíval na to auto, co stojí před barákem," osloví pan Dawsey beatlesáka a on se vyděšeně zvedne. 
"Byli to jen svíčky, můžeš jet," dodá s úsměvem, když vidí jeho výraz a on si úlevně oddechne. 
"Děkuju moc, co jsem dlužnej?" zeptá se ho nadšeně a bere svoji suchou bundu z radiátoru. Ta moje je z neznámých důvodů pořád durch. 
"Nic prosimtě, upaluj," zasměje se zase pan Dawsey a jeho manželka se na něj láskyplně podívá. Jednou bych chtěla mít takový manželství, jako oni dva. 
"Tak pojď," kývne na mě ten beatlesák a já se nadšeně zvednu. To nemusí říkat dvakrát. 
"Jak se vlastně jmenuješ?" zeptá se mě, když se nasoukám do jeho stařičkého, ale dobře udržovaného auta a připoutám se. 
"Drew a ty?" zeptám se ho a on se začne strašně smát. Co jsem udělala?
"Já... promiň... ani to tak vtipný není, ale..." Směje se a snaží se ze sebe dostat klovnou větu. 
"Jsem taky Drew." Dostane ze sebe konečně a já se usměju. Drew a Drew. Náhoda nebo osud? Moje fantazie se rozjede na plné obrátky, a tak se raději dívám na cestu a v posledních pár minutách, když už jsme v Kinnelonu, ho naviguju k našemu baráčku. 
"Zdá se mi to, nebo jedem přímo k Jamesovi?" zeptá se Drew zmateně když už jsme v naší ulici, ale já jen zavrtím hlavou. 
"Žádnej jinej James kromě mýho táty tady nebydlí, to bych věděla," ujistím ho, ale když mu řeknu, aby zastavil před naším domem, vztekle se na mě otočí. 
"Nedělej si ze mě srandu, tady přeci bydlí James!" tvrdí si dál svou a já se na něj zamračím. Co to na mě hraje?!
"Tak se pojď přesvědčit," navrhnu mu vztekle a vylezu z auta. Drew je mi v patách, a tak rychle zaťukám na dveře a doufám, že mi přijde otevřít táta. Ten kluk už mě trochu děsí. Moje přání je vyplněno, a tak se se zadostiučiněním podívám na Drewa.
"Vidíš, co jsem ti..." zaseknu se v půlce věty a vyděšeně zírám na místo, kde ještě před chvílí stál Drew. Otočím se a ani po autě nejsou žádné památky.
"Ahoj zlato." Luskne mi před obličejem táta, když se dál zmateně dívám kolem sebe a já hlasitě polknu. 
"Tati, viděl jsi ho taky?" zeptám se táty a vejdu dovnitř. 
"Koho?" rozhlídne se nechápavě táta a okřikne malého Jamese s Lily, kteří se prohrabávají starými rodinnými alby. Je vidět, že máma ještě není doma, už by měli dávno spát.
"Toho kluka, co mě dovezl," ukážu k teď už zavřeným dveřím a táta se rozesměje. 
"Ne, asi utíkal pěkně rychle, aby nepotkal starýho Landsona, co?" cvrkne mě do nosu a já už jsem zoufalá. 
"Ty to nechápeš, on zmizel!" Dám si hlavu zoufale do dlaní a až teď si uvědomím, že jsem mu nevrátila bundu, kterou mi v autě půjčil, aby mi nebyla zima. Když se na tátu znovu podívám, mlčí. Asi neví, co by na tohle měl své pubertální dceři říct.
"Drew, koukej!" zatahá mě najednou malá Lily za rukáv a strká mi pod nos jakousi fotku. 
"Takhle vypadal táta když byl mladej," zachichotá se a já se pro fotku natáhnu. Ani nevím proč, viděla jsem ji už snad stokrát. Tentokrát se ale místo na tátu zaměřím na usměvavého kluka stojícího vedle něj a málem sebou seknu. 
"Tati kdo je to?" zeptám se táty naléhavě a on nad fotkou ve špatném světle přimhouří oči. Vzápětí se mu zalijí slzami. 
"To je můj nejlepší kamarád. Zabil se, když mu bylo dvacet v podobné bouřce jako je dneska. Vyboural se. Myslím, že mi tenkrát volal, že má něco s autem a já neměl čas. Naštval se na mě a řekl, že to prostě riskne. Risknul. Víckrát jsem ho neviděl," táta se zprudka nadechne a promne si oči. 
"To po něm jsi pojmenovaná zlatíčko," podívá se na mě a pak se smutně usměje. 
"Nosíval snad úplně stejnou bundu." Natáhne ke mně ruku s fotkou, ale já už si ji nestihnu vzít. Zatmí se mi před očima a sestřiččin výkřik je to poslední, co slyším, než se propadnu do sladkého nevědomí.

Fuhů, tohle mi dalo zabrat ale jsem s tím strašně spokojená, doufám že vy taky :)