Jsem v dlouhé chodbě, která je plná zavřených dveří a na jejím konci je jasné světlo. I když tuším, že ze světla se už nebudu moci vrátit zpátky, nedá mi to, a vykročím tím směrem. Čím rychleji ale jdu, tím větší mám pocit, že se mi světlo v dálce vzdaluje a vzdaluje. Nakonec skoro běžím a míjím u toho zavřené dveře, z poza kterých slyším hlasitý nářek a pláč. Najednou mi světlo zastoupí nějaká postava. Vypadá jako Drew a já proto seberu poslední síly a ještě zrychlím, abych u něho byla co nejdřív. Když už jsem od něj jenom posledních pár kroků, postava otevře svou náruč a já do ní šťastně vběhnu. Jsem tak ráda, že je Drew zdravý a v
pořádku, že mě ani nenapadne víc zkoumat jeho tvář. O to větší šok mě čeká, když se na něj konečně podívám a jeho mužné rysy se začnou pomalu rozostřovat, dokud z nich nevznikne téměř klukovská tvář. S hrůzou v ní poznám Ashtona.
"Chyběla jsi mi." Usměje se na mě zlověstně a já se z hlasitým výkřikem probudím.
Cuknu sebou a rozhlédnu se po tmavém pokoji. Nikde ani náznak mé noční můry, jen pravidelně oddychující Drew, jehož ruku už několik hodin beznadějně žmoulám, a všudypřítomné pípání strojů, bez kterých by tu Drew už pravděpodobně nebyl.
Poté, co ho napadli ti motorkáři a způsobili mu vnitřní krvácení a slabý otok na mozku, je Drew v peruánské nemocnici už skoro den v umělém spánku. Za chvilku začne svítat a já jsem neuvěřitelně unavená, ale sestřičky i doktoři už vzdali snahu mě od něj odtrhnout. Zbytek party je zpět v našem dočasném domově a momentálně i s překvapivě ochotnou peruánskou policií zřejmě vymýšlejí plán, jak dostat pytláky tam, kam patří. Do vězení.
Ukázalo se totiž, že Drew rozhodně nebyl první, koho parta motorkářů napadla, ale ostatní z toho zatím vyšli jen s menšími poraněními, na Drewovi se parta skutečně vyřádila.
Navíc jezdili na motorkách v chráněném území, což se v tomto státě přísně trestá, a o kradení úlovku a šikanování domorodého obyvatelstva ani nemluvím.
Z myšlenek mě vytrhne lehký tlak v mé dlani a já překvapeně vykulím oči.
"Drew?" zašeptám a přisunu se k němu blíž. Drew se trochu zavrtí a na chvilku se pokusí otevřít oči, ale nakonec to s bolestným výrazem zdá. Má ošklivý otok na celé levé půlce obličeje, ale ačkoli se to zdá jako nejhorší poranění, v porovnání s krvácením a otokem mozku je to v podstatě banalita.
"Co ty ryby?" zachraptí a nasucho polkne. Ihned mu podám sklenici vody a pomůžu mu sednout.
"Jaký ryby?" zeptám se nechápavě, když se napije a on se ušklíbne.
"Přeci ty v tom koši. Zůstali Kamaliný rodině?" upřesní svoji otázku a mě se nahrnou slzy do očí. On se málem nechá zabít kvůli košíku ryb, a potom, když se probere, se znovu zeptá jen na ty ryby.
"Co je? Co se stalo?" Vyděsí se, když mě vidí plakat a přitáhne si mě blíž k sobě.
"Nic." Zavrtím hlavou a polknu. "Jo, všechno je v pořádku," ujistím ho, že se nepral zbytečně a on se spokojeně opře. I když se snaží tvářit jako by nic, vidím na něm, že ho všechno bolí.
"Jak je ti?" Pohladím ho po ruce a on mě stiskne ve své dlani.
"Líp, když jsi tu se mnou," zachraptí a já se ohlédnu po dveřích.
"Nemám někoho zavolat?" zeptám se, ale on jen zavrtí hlavou. "Jak dlouho tu budu?" zeptá se vzápětí a já si povzdechnu. Tohle mě na celém incidentu taky strašně mrzí.
"Asi čtrnáct dnů, podle toho, co říkal doktor," odpovím mu a on se zamračí.
"To už ale budu moct jet rovnou domů," zkonstatuje a já se smutně usměju. Není nad to, strávit dobrovolnickou práci v Peru po nemocnicích.
"Sab, mně je to tak líto," pohladí mě po hřbetu ruky a já pokrčím rameny.
"Nemusí. Vždyť to není tvoje vina."
"Ale ty můžeš dál normálně jezdit, já to tu přežiju," nabídne se, ale já rázně zavrtím hlavou.
"Tomu sám nevěříš, že bych tě tu nechala. Už mám domluveno s Carly, že mi zabalí všechny věci a Peter nebo Luke mi je sem dovezou. Poslední den se už jen dojedu rozloučit s Kamalou, nechci ji tam jen tak nechat. A příští rok můžeme jet znovu," navrhnu a on se smutně usměje.
"Kdo ví, co bude za rok," zašeptá a já ztuhnu. Nebere tohle jenom jako letní románek? Proběhne mi hlavou ustrašená myšlenka a Drewovu ruku pustím. Překvapeně se na mě podívá a já zatřesu hlavou. Ne, tohle by mi neudělal.
"Odpočiň si, taky si půjdu lehnout." Hodím hlavou směrem k malé lenošce, kterou mi zde Pete vyjednal, a Drew jen kývne na souhlas.
"Dobrou," popřeju mu, ale ještě dlouho potom, co Drew usne, ležím s otevřenýma očima a koukám do zdi. Vážně je to jen letní románek?
No tak neumřel no... Připravte se na posledních pár dílů :)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za tvůj komentář :) LoTé & EmBee