Utíkám lesem a lijány mě šlehají do obličeje. Plíce mě pálí, jako by hořely a mě každou chvíli dojde dech. Ale musím běžet dál, nemůžu zastavit. Motorky slyším čím dál blíž a vím, že jakmile mě chytnou, už nebude úniku. Dýchám ale čím dál tíž a mé nohy už mě také neposlouchají tak, jak by měly. Zastavuji a ve stejnou chvíli utichá i hluk motorek. Pak zaslechnu něčí smích... NE!
"Ne!!" vykřiknu a prudce se posadím. Vyděšeně se rozhlédnu okolo sebe a úlevně vydechnu. Jsem pořád v obýváku bytu Sab a její maminky. Kousek ode mě leží Toby a kouká na mě velkýma, upřímnýma očima.
"Pojď sem," zavolám si ho a on bez mrknutí oka poslechne. S ním v náručí se mi konečně povede upadnout do hlubokého a hlavně bezesného spánku.
"Jak jsi se vyspala?" zeptá se mě s úsměvem Lori, Sabarina maminka. Každý den stále stejný úsměv a stále stejná otázka. Už jsem tu skoro měsíc a ona ani jednou na nikoho z nás nezvýšila hlas a nebo se zamračila. Je to úžasná žena. Skoro jako moje máma...
"Dobře, děkuji," usměji se na ni zpátky, i když mi do usmívání zrovna moc není, a natáhnu se pro rohlík, který si stejně jako každé ráno namažu slabou vrstvičkou másla. Ze začátku jsem vůbec nechápala, jak někdo může jíst na snídani něco jiného než ovoce, zeleninu, nebo různé druhy obilovin. Už dávno jsem ale americké kuchyni přišla na chuť a proto se spokojeně zakousnu do čerstvého pečiva. Když ale převalím první sousto po jazyku, máslo najednou zhořkne jako pelyněk, ale zároveň mi bez problémů sklouzne do krku a já musím hodně rychle utíkat na záchod, abych Lori neohodila její vždy krásně upravený stůl.
Ona je ale během chvilky u mě, drží mi vlasy a hladí mě po zádech. Tím mi ještě víc připomene moji maminku a mně při dalším kotrmelci, který můj žaludek udělá, vytrysknou do očí slzy stesku.
"Ale no tak holčičko, to je ti tak špatně?" Pohladí mě Lori starostlivě po tváři a přiloží mi na čelo mokrý ručník.
"Ne, to bude dobrý," zaskřehotám, protože mám najednou nějak sucho v krku.
"Asi to bylo zkažený," zkonstatuje Lori a já jenom kývnu. Asi jo, vždycky mi to přeci tak chutnalo!
"Nebo to jsou nervy, už za týden odjíždíme," ozve se ode dveří rozespalá Sab, kterou jsem zřejmě svým ranním vystoupením vytáhla z postele a já pokrčím rameny. I když pochybuju, že by z mých nervů čerstvé máslo jen tak z hecu zhořklo.
"Ach jo holky, bude se mi po vás stýskat," povzdechne si Lori a pomůže mi vstát. Vždyť mně taky. Jen co jsem si tady aspoň trochu zvykla a naučila se pořádně anglicky, potáhnu se zase na druhou stranu Států, do LA. Já tam nastoupím do prvního ročníku náboženské jazykové školy a Sab vzali na uměleckou akademii, kde bude kromě jiného studovat i režii a fotografování. Ale, řekněme si otevřeně, šla by kamkoli, kde je Drew.
"My ti budem volat maminko," ujistí ji Sab, ale zároveň se při pohledu na mě uchechtne. Moc dobře ví, jak jsem na tom se všemi přístroji, které nejsou ze dřeva nebo bambusových stonků. Luke mi sice o všech moderních vymoženostech řekl, ale to neznamená, že jsem při prvním pohledu na televizi, na ni nekoukala jako na svatý obrázek.
"Náhodou, volání mi už jde." Nafouknu se a sundám si ručník z čela. Jak rychle náhlá nevolnost přišla, tak rychle zase odešla. Zvláštní.
"A co skypování?" Zasměje se znovu Sab a já se po ní oženu. Ok, notebook je pro mě ještě trochu španělská vesnice. Uvědomím si, že ve španělské vesnici bych se vlastně vyznala naprosto bez problémů a tak se jen zasměju. Sab to vezme jako návrh příměří a tak mě k sobě na chvilku přitiskne.
"Obleč se, půjdem nakupovat!" šeptne mi do vlasů činnost, kterou jsem si za ten necelý měsíc zamilovala víc než je zdrávo a já nadšeně zatleskám.
"Bezva!"
Tak se zase hlásím s další vícedílovkou (hádám, že jste pochopily, že je o Kamale) a doufám, že se vám bude líbit a budete mě zahrnovat oslavnými lajky a obdivnými komentáři :D Ne, tak snad budete spokojené, protože já zatím jsem :). A zejtra vás čeká překvapení!! Mějte se krásně!
Peace and Love,
LoTé
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za tvůj komentář :) LoTé & EmBee