Life Full of Fear 13.díl - Zatracená nemoc

EmBee

Několika týdenní stranění se Keatonovi, mi nakonec bylo úplně k ničemu. Iana totiž poslali do New Yorku na meeting. Ne, že bych nebyla ráda, ale to úsilí, co mě stálo se od Keatona držet dál. Vždy, když jsem ho ve škole potkala bojovala jsem sama se sebou, abych se k němu nerozběhla. Několikrát už jsem došla skoro k němu, než jsem se vzpamatovala a odkráčela pryč. Každé ráno, ať pršelo nebo pražilo, jak o život, vždy se schovával ve křoví, aby na mě dával pozor. Tak moc bych chtěla mít na sobě jeho paže, jeho vůni...
"Jasmine, nemusím jet, oni to pochopí a třeba mi dají možnost jindy," pohazoval Ian rukama a přitom se mě snažil přesvědčit, že to pro něj není důležitější než já. Já však moc dobře
věděla, jak moc to pro něj znamená.
"Iane. Iane koukni se na mě," zvedla jsem se do sedu a myslela jsem že ze sebe vyhodím vše, co do mě Ian nacpal, a že toho nebylo málo. Přidržela jsem si ruku u úst a snažila se to polknout.
"Nemám žádnou smrtelnou nemoc, takže jeď. Já to ten týden bez tebe přežiju. Nechci, aby kvůli mě můj bráška, který se o mě furt stará a obětuje toho pro mě tolik, přišel o svoji životní šanci," pokusila jsem se o úsměv, ale popravdě nic moc.
"Děkuju Jasmine, ty moje milovaná sestřičko," naklonil se a vlípl mi pusu na temeno hlavy.
"Zítra sem pošlu Keatona, aby se o tebe postaral," dodal a mě se rozbušilo srdce štěstím a nebo ne? Ne.
"Ale," chtěla jsem něco namítnout, ale Ian se na mě jen káravě podíval.
"Pokud mám jet, někdo se o tebe musí postarat místo mě," řekl a zabouchl za sebou dveře od koupelny. Nebo-li, dál se o tom dohadovat nebudu. Poraženecky jsem se zachumlala do peřiny, zavřela oči a představovala si, jaký to asi bude. Měla bych hrát ledovou královnu, nebo se na vše vykašlat?
"Za týden mě tu máš v plný parádě. Nic neproveď prosím tě. Á... Mám tě rád," dal mi Ian pusu na čelo a já mu ještě v polospánku zamávala.
"Jo a Keaton by měl za chvíli přijít. Pa," zavolal ještě než se za ním zabouchly dveře.
"Super," řekla jsem si sama pro sebe a zachumlala se ještě více do rozehřáté peřiny.
Když jsem se vzbudila, myslela jsem, že si nadělám do kalhot. Na vedlejší posteli seděl Keaton a zhypnotizovaně na mě zíral.
"Panebože," vylítla jsem z postele, jak jsem se ho lekla.
"Nemysli si, že se tímhle něco změní. Tahle šaškárna je jenom, aby byl Ian v klidu," přecedila jsem každé slovo mezi zuby. Nešlo spíše o to přesvědčit Keatse, ale mě. Fráze kterou jsem si celou noc připravovala...
"Támhle máš snídani a léky," ukázal na stůl přeplněný čerstvým pečivem, ovocem a vším možným a odešel pryč z pokoje. A to je vše? Nebude se ani snažit?