Tajemný spolužák 2/2

LoTé

"Ahoj Maggie!" zakřičí Jenn jakmile mě uvidí a obejme mě. "Co jsi to v pátek blbla, váš táta tě hledal i u nás!" mele a je jí úplně jedno, že ji téměř nevnímám. 
"Chtěla jsem ti v sobotu zavolat, ale Trevor měl narozeniny a pak jsem se v neděli učila na všechny ty písemky, a tak jsem na to úplně zapomněla no, ale jsi v pohodě, ne? Maggie?!" Drkne do mě, abych se probrala a já sebou polekaně cuknu. Když vyslovila Trevorovo jméno, vypnula jsem úplně. 
"Jo jsem v pohodě, Sid utekl," poskytnu ji krátké vysvětlení, kterým poslední dva dny zásobuju celou naší rodinu a ona mi to stejně jako oni uvěří. 
"Takže bezva bezva." Kývne spokojeně a
potom začne básnit o tom svým miláčkovi. Vážně, mám ji ráda, ale občas bych ji nejradši zabila. 
Když už mluvíme o tom zabíjení, na konci chodby se objeví Wesley a sebevědomě si to kráčí naším směrem. Mimoděk se přikrčím, páteční události v lese mám ještě stále v živé paměti a ačkoli se mi to přes víkend poněkud rozleželo v hlavě, nic to nemění na tom, že vím co jsem viděla.
"Došla jsi domů v pohodě?" zeptá se mě Wesley přímo, když je ode mě už jen pár kroků a mně při pohledu do jeho očí vyschne v krku. 
"Ehm, jo," zaskřehotám a Wesley přikývne. Potom se bez dalšího slova otočí a odejde. 
"Co to bylo?!" vyjekne poté Jenn tak nahlas, že to musel slyšet nejen Wesley, ale i polovina lidí nacházejících se na stejné chodbě jako my. 
"Že by Wesley Stromberg?" zeptám se jí ironicky a pokusím se ji trochu utišit tím, že ji zatáhnu do boční chodby, kde jsou jen schody vedoucí na půdu. Sem nikdo nechodí. 
"A proč se tě ptal, jestli jsi domů došla v pohodě? Že to nebyl Sid, ale romantický rande v lese?" Zamrká Jenn svůdně a já si jen povzdechnu a zavrtím hlavou. 
"Hele Jenn, neřeš to, jo?" navrhnu jí pro ni zcela nemožnou alternativu a ona jen zakoulí očima. 
"Tak se nestyď, Popelko." Cvrkne mě do nosu a vezme mě kolem ramen. Asi chce vyzvídat podrobnosti, ale já rychle zamířím zpět na chodbu a pak přímo k učebně dějepisu, což je naše první hodina. U slečny Hoodové si nedovolí pípnout ani takový suverén, jako je Jenn.

Znovu se k tématu "Stromberg" dostane až při obědě, kde ji ale opět sotva vnímám. Zrak mi každou chvilku padne na Wesleyho stůl a i on má problém udržet oči přilepené na svém talíři. 
"Ale, ale, vy nám po sobě nějak koukáte, hrdličky." Zasměje se Jenn vlastnímu vtipu a já zakoulím očima. Úžasnej pocit, když máte chuť zavraždit svoji nejlepší kamarádku... 
"Hele Jenn, já jdu, ahoj." Zvednu se a ani nečekám na její odpověď. Té bych se ani tak nedočkala, k Jenn si právě přisedl Trevor.
Rychle odnesu tác se zbytky dnešního oběda a snažím se při tom ani nezavadit pohledem o jeho stůl. Pochopitelně se mi to nepovede, ale jenom se tak ujistím, že Wesley už tam nesedí. Místo toho stojí přímo za mnou a já do něj při otáčení narazím. Jemně mě od sebe odstrčí a trochu se nakloní, aby mi mohl něco pošeptat. 
"Počkej na mě." Dozvím se od něj a tak jako v transu čekám. Když vrátí svůj oběd, beze slova vyrazí na chodbu a potom ještě dál, do postranní chodby ke schodům, které vedou na půdu a já ho jako poslušná ovce následuju. 
Teprve potom, co se ujistí, že se nikdo v našem okolí nenachází, zhluboka se nadechne a promluví. 
"To, co jsi v pátek viděla..."
"Bych nikdy nikomu neřekla," nenechám ho ani domluvit a ujistím ho o své loajalitě. 
"Vždyť jsem zvíře." Obličej se mu zkřiví hnusem, který zřejmě cítí sám k sobě, ale já zavrtím hlavou. 
"Nejsi, neubližuješ lidem." Chci se k němu přiblížit, ale on mi to nedovolí. Ustoupí o pár kroků a prudce vydechne. 
"To nemůžeš vědět... Teď to jsou ovce, koně... Ale co když se jednou neovládnu? Už jsem kvůli tomu opustil i rodinu..." Má v očích slzy a já k němu znovu nekompromisně přistoupím. Tentokrát se odehnat nenechám a pevně ho obejmu. 
"Ovládneš, já ti věřím," zašeptám mu do ucha a on mi objetí opětuje. Chvilku beze slova posloucháme tlukot srdce toho druhého, ale já najednou ucítím, jak se jeho nehty prodlužují do ostrých drápů, které se mi zarývají do zad.
"Wesley." Vezmu jeho obličej do dlaní, ale leknutím ucuknu. Zuby se mu pomalu mění v ostré řezáky a on s tím nemůže nic dělat. Zhypnotizovaně kouká na jedno místo na mém krku a já se pomalu nadechnu. Kdyby se neudržel, během chvilky jsem mrtvá. 
"Wesley, to je dobrý," promluvím na něj uklidňujícím hlasem, ale on se chytne za hlavu a zoufale jí zatřese. 
"Wesley." Pokusím se ho znovu dotknout, ale on vyděšeně ucukne a rozběhne se dolů po schodech. 
V tu chvíli mě ani nenapadne, že je to naposledy, co Wesleyho Stromberga vidím.

Epilog: Wesleyho už jsem skutečně nikdy víckrát neviděla. Ani když jsem se ho pokoušela najít, nebyla jsem úspěšná. Občas se ale v novinách na různých místech ve Státech objevila zpráva, že bylo pár ovcí nebo jiného dobytka nalezeno s rozsápaným hrdlem a zcela bez krve. Nikdy ale nebyl zraněn žádný člověk. Jen tyto zprávy mě ujišťovaly v tom, že je Wesley živý a zdravý a já tak mohla klidněji spát...

Upřímně, až když mě na to EmBee upozornila, uvědomila jsem si, jak moc je tahle double jednodílovka podobná Stmívání. Rozhodně to nebyl můj záměr, doufám, že mi to odpustíte :) Kdyžtak to berte jako nějakou inspiraci, nebo třeba respond ffku :) Za všechny lajky a komenty předem děkuji :) Mějte se krásně!

Peace and Love,

LoTé