"Do prdele!" zanadává táta a uhodí pěstí do volantu. Laura sebou cukne a začne pofňukávat.
"Nemůžeš dávat pozor?!" oboří se na tátu máma ostře a on se na ni jen překvapeně podívá. Doteď spala, a tak byl v autě aspoň chvíli vytoužený klid nerušený jejím pláčem. Stejně to akorát přenášela na všechny okolo sebe.
"A co mám asi dělat, když je tady aut jak na..." nedořekne táta myšlenku, ale zloba v jeho hlase jasně zní po celém autě i poté, co se tu rozhostí tíživé ticho. I to ale máma po chvilce přeruší vzlykáním. Táta si jen povzdechne. Takhle si záchranu rodiny zřejmě nepředstavoval.
"Podívej, já vím, že je to pro tebe těžký, ale musíš být silná. Mysli na děti." Hodí táta hlavou k nám a máma se zhluboka nadechne. Ačkoli se jí do očí hrnou další slzy, pevně stiskne víčka a pak se ze všech sil usměje.
"Nechcete svačinu, děcka?" Otočí se na nás, ale oba dva zavrtíme hlavou. Nevím jak Will, ale já mám tak stažený žaludek, že bych nepozřela ani sousto.
"Ale Laura by si určitě něco dala," řeknu rychle, když vidím, jak máma opět posmutní. Potřeba jejího nejmladšího potomka jíst jí ale opět vybičuje k aktivitě a podá mi flašku s Lauřiným mlíkem.
"To je ale studený," namítnu, ale poté, co se na mě táta podívá zpětným zrcátkem, raději zmlknu a přistrčím Lauře jídlo k pusince. I tak ale moc dobře vím, že ho nebude chtít. Když ji míval na starost William, tak byl moc línej na ohřívání, a tak jsem ji po návratu z brigády vždycky dostala ubrečenou a hladovou do ruky já, takže o tom něco vím. I teď Laura uhýbá a pofňukává, když jí ale dojde, že nic jiného nedostane, vzdá se a hltavě celou láhev vypije. Asi měla skutečně hlad.
"Asi bude potřebovat přebalit," promluvím do ticha, když se nad malou nakloním a ucítím známý a ne zrovna vábný odér.
"Musíš to zvládnout tady, podívej na tu cestu," odpoví mi táta a já si povzdechnu. Teprve svítá, ale počet aut, které jsou všude kolem nás i když jsme zatím ani nenajeli na dálnici, mě upřímně trochu děsí.
"Vem to po lesní cestě," promluví za celou tu dobu poprvé Will a táta se na něj překvapeně otočí.
"Cože?" zeptá se nechápavě, ale Will jen pokrčí rameny. Ke všemu má takovýhle lakonický přístup, máma tvrdí, že to odkoukal na vejšce. Já ale vím, že takovýhle byl vždycky, jen to nedával najevo.
"Stejně si říkal, že pojedeme do lesů, daleko od civilizace." Pokrčí Will rameny podruhé.
"Když pojedeme tudy, mezi těmi všemi auty a lidmi, jsme akorát víc na ráně a kdyby se něco stalo, nemáme šanci utéct. Prostě odboč na lesní cestu, dál se uvidí." Ještě jednou pokrčí rameny a pak svůj pohled stočí zpátky na cestu. Občas si říkám, kde je ten můj úžasnej bráška, který si se mnou tak rád hrál, když jsme byli malí. Za poslední dobu jsme se strašně odcizili a já ani vlastně nevím proč. Zavrtím nad tím hlavou a místo toho se začnu věnovat tomu sourozenci, který mě zatím bezmezně miluje. Opatrně Lauru nadzvednu, abych jí mohla sundat plenku, ale zjistím, že bez toho, aniž bych jí rozepla bezpečností pás to prostě nepůjde. Zrovna ve chvíli, kdy to chci udělat ale táta zavelí, abysme se pevně drželi a prudce zatočí na lesní cestu, přesně jak mu před chvílí poradil Will.
"Až zajedeme trochu hlouběji, zastavím, abyste se mohli protáhnout," slíbí nám potom a skutečně po pár minutách drkotavé cesty zastaví, kvůli autu stojícímu v cestě.
"Co to do prdele zase je?!" rozčílí se a vystoupí z auta. Předtím ale zavelí ať se ani nehneme. Dostanu o něj z neznámých důvodů strach, a tak navzdory jeho zákazu vylezu taky a stoupnu si přímo za něj.
"Neříkal jsem ti něco?" zavrčí a zastrčí mě víc za svá záda. Říkal, ale předem určitě počítal s tím, že já ho neposlechnu, i když mám srdce až v krku.
"Hej!" zahuláká táta a zabuší na dveře od auta. V okně se objeví střapatá hlava kluka se strašně pěknejma očima.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za tvůj komentář :) LoTé & EmBee