Tajemný spolužák 1/2

LoTé

"Nekoukej na něj tak." Zachichotá se Jenn a strčí do mě. Leknutím sebou cuknu a zamračím se na ni. 
"Ty máš tak co říkat," osočím se na ni, ale ona se zase jen zasměje. 
"No po namakaným Strombergovi fakt neslintám." Jen protočím oči. Jasně, že po něm neslintá, když má svýho Trevora. O mně by ani takovej fajn kluk jako je ten její nezavadil ani pohledem, natož sám Wesley Stromberg, známý pro své vyčleňování se z celého kolektivu Amberwoodské střední školy. 
"Tak za ním jdi." Kývne hlavou k jeho stolu, kde sedí sám a rychle do sebe hází celý dnešní oběd.
"Jsi blbá, a co bych mu asi tak řekla?" Zamračím se na ni a povzdechnu si, když ve dveřích spatřím Trevora, který se okamžitě rozejde směrem k nám.
"Cokoli, jen na něj pořád tak nezírej." Luskne mi před obličejem a potom vyjekne, když ji zezadu Trevor dloubne do žeber. Jenn byla vždycky trochu teatrální, a tak když se s Trevorem bouřlivě vítá, vůbec jí nevadí, že na ně kouká celá jídelna. 
Když zvedne hlavu dokonce sám Wesley, celá rudá se zvedám a odcházím. U tohohle vážně bejt nemusím. 
"Ahoj v pondělí," zašvitoří ještě Jenn, ale já jen kývnu. Nemůžu se dočkat, až budu konečně doma. 

"Ahoj miláčku, chyběla jsem ti?" Políbím svého teriéra Sida na chlupatou hlavičku a na chvilku k sobě to hyperaktivní stvoření přitisknu. Vzápětí se mi vykroutí a pokusí se mi ukousnout nos. 
"Ale no tak, já vím, že chceš ven, jen si vezmu vodítko," slíbím mu, ale místo toho zamířím do kuchyně, pozdravit tátu a jeho přítelkyni Monique. Je celkem fajn, jen má občas přehnané sklony ochraňovat jak mě, tak brášku Jeremyho, který kolem mě momentálně běhá v indiánské čelence a křičí, že jsem jeho zajatec. 
"Kam s ním jdeš?" Kývne hlavou k malému Sidovi, který Jeremymu dělá doprovod hlasitým vytím a já pokrčím rameny. 
"Asi až k jezírku, když je pátek," odpovím jí a uždibnu pár borůvek z čerstvého koláče, který Mon zřejmě dopoledne upekla. 
"Měla bys na sebe dávat pozor, zase jsme našli pár rozsápaných ovcí," ozve se táta zpoza novin a já protočím oči. Proč to vůbec říkal, Mon mě teď nebude chtít pustit ani s odpadky. Podívám se na ni a ona si povzdechne.
"Asi nemá cenu ti něco zakazovat, co?" zeptá se a já se uznale zašklebím. Vida, konečně jí to došlo. 
"Nemá, ale budu v pohodě, neboj." Dám jí pusu na tvář a brášku pohladím po hlavě. 
"Večer se zas porácháme ve vaně, jo?" slíbím mu naši oblíbenou páteční hru a on hlasitě zajásá. Sid se může zvencnout, a tak rychle popadnu vodítko a otevřu mu dveře. Následuje zběsilý úprk až k okraji lesa, kde mu připnu vodítko a podlezu větve. Během chvilky se dostanu na svoji vyšlapanou cestičku, odkud vede několik různých cest odlišných svou délkou, kterými se podle dne v týdnů vydávám. Dneska a zítra zamířím na tu nejdelší, k jezírku. 
Užívám si to ničím nerušené ticho, protože o téhle stezce vedoucí k jezírku vím maximálně tak já a pár srn. A s těmi se o svoje malé tajemství ráda rozdělím. 
Když už mluvíme o srnách, Sid se z ničeho nic zastaví a zavětří. Vzápětí trhne vodítkem tak, že mi ho vyškubne z ruky a zbude za ním jen vzdušná čára. 
"Side! Side, ty blázne, kam letíš?!" volám za ním zoufale, zatímco ho pronásleduju lesem a jen se modlím, abych ho neztratila z dohledu. 
Jeho tempo je ale v úměře k tělíčku až překvapivě vysoké, a mně proto po chvíli zbydou jen oči pro pláč. Zmateně se točím v kruzích a snažím se zorientovat v neznámém terénu, abych mohla ztraceného Sida najít. 
Když ale ani po chvilce netuším, kde jsem, a signál na mobilu se mnou taky nekomunikuje, zoufale si sednu na pařez a rozbrečím se. Tady mě nemůže nikdo nikdy najít. Najednou kousek od sebe slyším hlasité zapraskání větvičky a s nadějí se otočím. Že by se Sid vrátil sám od sebe?
Sám od sebe ne. V náruči ho drží mladý kluk v ošuntělém oblečení. Až když zvedne hlavu a podívá se mi do očí, zjistím, že je to Wesley. Na chvilku nejsem schopna slova. 
"Hádám, že je tvůj," promluví jako první, když mu dojde, že ode mě se konverzačních témat nedočká a já jen kývnu.
"Jo, děkuji," zachraptím, když mi uhoněného Sida podává, a při tom omylem zavadím o jeho ruku. Vykulím oči a on ucukne. Jeho kůže přímo sálá, má minimálně čtyřicet!
"Je ti dobře?" zeptám se ho a on se zamračí. Tentokrát ucuknu já, když se mu podívám do očí a všimnu si, že zorničky má natolik rozšířené, že duhovky téměř zmizely. Snad něco nebere.
"Je mi fajn," odvětí vztekle a tentokrát odhalí ostré tesáky, které se mu rýsují pod horním rtem. To mi stačí, otočím se na patě a rozběhnu se daleko od něho, směrem, kde tuším domov. 

"Kde jsi proboha?!" vyjekne Mon, když mě z verandy domu konečně uvidí a běží mi naproti. Už je tma, ale ona má oči zřejmě jako ostříž. Přitiskne mě k sobě a já mám pocit, že se klepe víc než já. Být v jednom lese s člověkem, který možná ani není člověk je přeci snad trochu děsivější než čekat na verandě na svoji zatoulanou dceru.
"Víš, jaký jsem o tebe měla strach?!" Málem se rozbrečí, když mě vede domů a já pokrčím rameny. Asi velký, když tu málem brečí. Řekla bych jí to, ale sama mám na krajíčku. 
"Promiň, utekl mi Sid, hledala jsem ho," dostanu ze sebe nakonec, ale ona mě neposlouchá. Volá tátovi a zřejmě odvolává obrovskou pátrací akci, kterou kvůli mně zorganizovali. 
"Už je doma," slyším ji jak říká do telefonu a povzdechnu si. Co by dělali, kdyby mě našli někde rozsápanou jako ty ovce? Oklepu se a zavrtím hlavou. Radši na to nemyslet. 
"Umyj se a jdi spát," dá mi Mon pusu do vlasů a zhasne v kuchyni.
"Hned," ujistím ji, ale pak se vrhnu k zapnutému notebooku. Cítím se trochu směšně, když do googlu vyťukávám jednotlivé znaky. 
Vysoká teplota, tesáky, oči bez duhovek... Hledat. 
Jestli mi vyjede nějaká stránka o upírech nebo vlkodlacích, vypínám to a jdu spát. 
Když mi ale google nabídne milión výsledků a všechny nadpisy obsahují slovo El Chupa, zmateně se zamračím a rozkliknu první nabídku.
Stránka mi nabídne stručnou definici: 

El Chupa

Někteří lidé se domnívají, že el chupa je člověk kousnutý legendární čupakabrou. Dokáže žít ve společnosti aniž by ho někdo poznal, jediné, čím se liší, je jeho vyšší teplota. Když se ale vydá na lov, změní se ve zvíře. Zuby se protáhnou do tesáků a na prstech se mu často objevují dlouhé drápy. Krev ovcí, což je jeho nejčastější potrava, má vliv na jeho zornice, které se roztáhnou tak, že duhovky nejsou prakticky viditelné. Los Chupas by neměli být nebezpečné lidem, maximálně v sebeobraně. Jejich existence ale nikdy nebyla dokázána, očití...

"Co tu studuješ, ty náš nalezenče?" ozve se najednou za mnou a já prohlížeč vyděšeně zavřu. 
"Ahoj tatí." Usměju se na něj a on mě k sobě přitiskne.
"Tys nám dala," povzdechne si a já mu dám pusu na tvář. 
"Promiň, Sid utekl," vysvětlím mu a on kývne. Sundá si svou lesnickou bundu a promne si oči. 
"Našli jste další ovce?" zeptám se s obavami a táta zavrtí hlavou. 
"Tentokrát to byl kůň a blíž než obvykle, také proto jsme tě všichni šli hledat. Slib mi, že teď nebudeš nikde chodit sama." Podívá se na mě zoufale a já přikývnu a odejdu spát.
Dlouho do noci ale ležím v posteli a koukám do stropu zatímco se mi v hlavě promítají nejrůznější scénáře o pondělním ránu...

Tak další povídka s mystickým nádechem, kterou jsem chtěla nechat s otevřeným koncem, ale uznávám, že tohle si prostě zaslouží pokráčko, takže se na něj v následujících dnech těšte a... mějte se krásně!

Peace and Love,

LoTé