Life Full of Fear 12.díl - "Je mi to strašně líto"

EmBee

Když jsme doběhli ke škole, všechna pochmurná nálada všech kolem mě, na mě ihned dolehla. A to, že na mě všichni propalovali pohledem, nepomáhalo.
"To bude dobrý, za pár dní ani nebudou vědět, že se něco stalo," ozval se vedle mě Keaton, úplně jsem na něj zapomněla. Když viděl, že se na to moc netvářím, propletl své prsty s těmi mými.
"Keatone," špitla jsem k němu a pokusila se vyprostit ze sevření.
"Na to ani nemysli, nedovolím ti mi utéct," řekl s úsměvem a zpevnil stisk. No co už. I přes pohled všech kolem jsme vstoupili do školy. To se nakonec ukázalo jako ten nejhorší nápad na světě.
Kolem jedné ze skříněk byl shromážděný dav lidí. Když mě spatřili jeden po druhém se na nás otočili. Kdyby mohli pohledem zabíjet, už jsem dávno mrtvá. Vlastně by to byla ta nejlepší možnost.
Opatrně jsem se proplétala mezi nimi. Uveďme to na pravou míru. Doslova jsem se jimi probíjela. Při pohledu na onu skříňku se mi podlomily nohy. Další člověk. Další člověk, co kvůli mě zaplatil životem. Tentokrát to byla mě velmi známá tvář. Naposledy ze mě chtěl dostat něco, o čem jsem neměla ani páru, a málem mě při tom i zabil. Finn, největší kupka svalů na škole.
Náhle jsem ucítila silný náraz z boku a svalila jsem se na zem.
"Ty krávo jedna! Co se opovažuješ se tu ještě ukazovat! Patříš do kriminálu! Finn kvůli vám přišel o život a..." chytli toho kluka, co mě uhodil, emoce. Zhroutil se na kolena a začal vzlykat. I přes tu moji neschopnost rozpoznat zda-li je někdo někomu podobný, jsem si nemohla nevšimnout jisté podoby tohoto kluka s Finnem. Byla to totiž úplná kopie jeho staršího bratra.
"Je mi to strašně líto," špitla jsem. Opatrně jsem mu položila ruku na rameno. Opět velmi pitomý nápad.
Máchl rukou a už jsem opět čelila tváří vstříc studené podlaze. Keaton jako jediný se ke mě ihned vrhl, ale nechtěla jsem, aby se do toho míchal. Bylo to mezi mnou a Finnovým mladším bratrem. Rychle jsem se odlepila od země a prosebně se podívala na Keatona. Nechtělo se mu, ale přece jen to nechal na mě a odklidil se kousek ode mě, kdyby náhodou.
"Jo tak tobě je to líto, jo? A jak mi to asi vrátí bratra?!" řval kousek od mého obličeje. Do očí se mi draly slzy.
"Já... já nevím," přiznala jsem.
"Vypadni odsud! Přiblížíš se jen na krok k Finnově skřínce a zažiješ peklo," sykl naposledy a zíral nepřítomně na bratrovu fotku. Chtěla jsem ještě něco říct, ale to už mě Keaton tahal na nohy. Nechtěla jsem ho už dále trápit a proto jsem nechala Keatona, aby mě odvedl pryč.
Když jsme se s Keatsem propletli davem na vylidněný dvůr v prostředku školy, zhroutila jsem se na nejbližší lavičku a hlavu si položila do dlaní.
"Jasmine, vše se časem urovná," snažil se mě ukonejšit.
"To mě dřív zabije," sykla jsem chladně mezi vzlyky. Ach, jak krutá je to pravda.
"Jas..." chtěl něco namítnou, ale přerušila jsem ho. Zvedla jsem hlavu, rukávem jsem si otřela uslzené oči a podívala se mu do očí.
"Nechoď už za mnou, zapomeň na mě, vymaž mě ze svého života jako i já vymažu tebe, sice nerada, ale musím. Je to jediná možnost jak tě ochránit před tím, abys nedopadl stejně jako Finn a další tucta lidí před ním. Prosím, udělej to pro mě. Sbohem."