Life Full of Fear 11.díl - Tajemství

EmBee

Po nějaké té chvilce, kdy jsem na sebe s Keatsem jen trapně civěli, zvuk vzdychajícího párečku  ustal. Děkuju Bože! Okamžitě jsem vystartovala ke dveřím a čekala až se dveře rozevřou, ale nic se nestalo.
"Iane! Podej mi aspoň to tričko, ať můžem vypadnout," zařvala jsem na svého bratra a dveře se ihned otevřely.
"Můžem? Tady ještě někdo je," vykoukl Ian zpoza dveří. Myslela jsem, že o Keatsovi ví, ale jak taky, když byl celou dobu zaměstnaný Celestýnou, že?
"No Keaton je tady... myslím, že z těch zvuků bude mít doživotní trauma," podotkla jsem otráveně, ale Ian si toho zřejmě ani nevšiml. Zdravil se totiž s Keatsem.

"Tos nemohla nějak upozornit dřív?" vykulil na mě brácha oči a okamžitě vylezl z koupelny. V kalhotech... kdy si sakra stihl dát kalhoty?
"Hej kámo, dík žes přišel. Jas..." to bylo vše, co jsem uslyšela z Keatsova a Ianova rozhovoru než stihli zabouchnout dveře. Moc mě zajímalo, o čem si povídali, a proč Ian zmínil moje jméno, ale musela jsem využít situace, a vlízt do koupelny než se Ian stihne vrátit. Chňapla jsem po svém tričku a ještě než jsem odešla z koupelny, vyměnila jsem si s Celeste zhnusený pohled. Pro ujasnění těm, kdo na to ještě nepřišli... je to ta pipka kvůli, který jsem skončila první den v ředitelně.
Když jsem otevřela dveře našeho motelového pokoje uviděla jsem, jak strká Ian Keatsovi prachy do rukou. Teda myslím, že to byly prachy, ale jelikož to ihned schovali za záda, tak to prachy nejspíš budou. Ale proč mu je dával?
"Jdeme?" zeptala jsem se Keatona.
"Kam?" ozval se najednou, jak u blbech, Ian. Jen jsem se na něj pobaveně podívala a zakroutila jsem hlavou. Nejhorší na tom je, že to myslel zcela vážně. Co přede mnou ti dva tají?
"O čem jste se to s bráchou bavili?" nedalo mi to a rovnou jsem se Keatona zeptala.
"Ále tak nějak ovšem," snažil se z toho nějak vykroutit.
"O čem třeba?" tlačila jsem na něj dál. Musím to z něj vydolovat! Prostě musím!
"Nó... o takových random věcech," kroutil se dál.
"Jo jasně," odvětila jsem mu naštvaně a zrychlila tempo. On mě však bez problému doběhl.
"Jasmine! Nebuď jak malá," šťouchl do mě a podíval se na mě takovým pohledem, že bych se na něj nemohla zlobit, ani kdyby někoho zabil.
"A budu!" řekla jsem se smíchem a rozeběhla se ke škole.
"Stejnak tě doženu!" zařval ke mě a už utíkal za mnou. Blbli jsme jak malý a mě to připomnělo dětství, kdy jsme se s Ianem a Benjaminem hráli na honěnou.