EmBee
Posadila jsem se ke stolu a pomalu přežvykovala suchý rohlík, neměla jsem na nic náladu. Byla jsem zklamaná. Na povrch jsem se snažila tvářit, že mi na něm nezáleží, ale v hloubi srdce jsem toužila po jeho objetí.
"Už si měla léky?" vešel Keats do pokoje a chladně na mě pohleděl.
"Ne, ještě ne," odpověděla jsem mu se zrakem sklopeným k zemi.
"Keatone?" zavolala jsem na něho, když se dveře za ním začali opět zavírat. Zastavil se a tázavě se na mě podíval.
"Zůstaň prosím," nervózně jsem drolila rohlík po stole a se zaslzenýma očima se na něj podívala. Z jeho pohledu jsem vycítila nejistotu. Nevěděl jestli je to nějaká zkouška,
nebo jestli to myslím vážně. Cítila jsem, jak mi srdce začalo bít, jak o život. Začala jsem se celá třást. Tak moc jsem potřebovala jeho pevný stisk.
"Dobře," rozhodl se nakonec a vešel opět do pokoje. Štěstím jsem se rozbrečela. Utíkala jsem mu ihned přímo do náruče. Nejistě mi stisk oplatil. Nakonec všechnu nejistotu hodil za hlavu a objal mě ještě pevněji.
"Nedokážu to, nedokážu tě vymazat ze svého života, nedokážu tě uchránit," vzlykala jsem nad svou blbostí, kdybych jen byla dostatečně silná. Můžu si na silnou hrát, ale vevnitř jí ani zdaleka nejsem.
"Koukej Jas, miluju tě. Radši risknu, že mě zabijou, než být bez tebe. Víš jak si mě ty týdny týrala?" zvedla jsem hlavu. Jeho oči byly plné bolesti. Co jsem to provedla?
Tak moc jsem se za sebe styděla, že jsem nevěděla, co říct. Keats mi jemně nadzvedl bradu a svými sametovými rty se dotkl těch mých.
"Vždyť to ode mě chytneš," odtáhla jsem se od něj rychle, když jsem si uvědomila, proč tu Keats vůbec je. Ten však jen pokrčil rameny a naše rty se propojili. Keats se jazykem probojoval do mých úst a válka jazyků započala. Přitlačil mě ke zdi a rukami mi začal šmátrat pod tričkem.
"Keatsi," odtrhla jsem se od něj a ruku jsem si dala na jeho ruku, která se pod tričkem posouvala víš a víš.
"Já to nechci uspěchat," vysvětlila jsem mu. V jeho očích jsem viděla jen bolest, ještě větší než už byla, a provinilost. Cítila jsem se však stejně.
"Omlouvám se Jasmine," odstoupil ode mě a bezradně si prohrábl vlasy.
"Já jen nechci, přijít o jediný okamžik. Tak moc po tobě toužím," byla jsem opět uvězněná mezi zdí a jeho tělem, které nevypadalo, že by mě chtělo pustit. Zmocnil se mě strach a srdce mi tlouklo tak zběsile, že to musel cítit i on. Minulost mě opět dohnala a já se nedokázala uklidnit, ani když byl Keaton daleko ode mě.
"Už si měla léky?" vešel Keats do pokoje a chladně na mě pohleděl.
"Ne, ještě ne," odpověděla jsem mu se zrakem sklopeným k zemi.
"Keatone?" zavolala jsem na něho, když se dveře za ním začali opět zavírat. Zastavil se a tázavě se na mě podíval.
"Zůstaň prosím," nervózně jsem drolila rohlík po stole a se zaslzenýma očima se na něj podívala. Z jeho pohledu jsem vycítila nejistotu. Nevěděl jestli je to nějaká zkouška,
nebo jestli to myslím vážně. Cítila jsem, jak mi srdce začalo bít, jak o život. Začala jsem se celá třást. Tak moc jsem potřebovala jeho pevný stisk.
"Dobře," rozhodl se nakonec a vešel opět do pokoje. Štěstím jsem se rozbrečela. Utíkala jsem mu ihned přímo do náruče. Nejistě mi stisk oplatil. Nakonec všechnu nejistotu hodil za hlavu a objal mě ještě pevněji.
"Nedokážu to, nedokážu tě vymazat ze svého života, nedokážu tě uchránit," vzlykala jsem nad svou blbostí, kdybych jen byla dostatečně silná. Můžu si na silnou hrát, ale vevnitř jí ani zdaleka nejsem.
"Koukej Jas, miluju tě. Radši risknu, že mě zabijou, než být bez tebe. Víš jak si mě ty týdny týrala?" zvedla jsem hlavu. Jeho oči byly plné bolesti. Co jsem to provedla?
Tak moc jsem se za sebe styděla, že jsem nevěděla, co říct. Keats mi jemně nadzvedl bradu a svými sametovými rty se dotkl těch mých.
"Vždyť to ode mě chytneš," odtáhla jsem se od něj rychle, když jsem si uvědomila, proč tu Keats vůbec je. Ten však jen pokrčil rameny a naše rty se propojili. Keats se jazykem probojoval do mých úst a válka jazyků započala. Přitlačil mě ke zdi a rukami mi začal šmátrat pod tričkem.
"Keatsi," odtrhla jsem se od něj a ruku jsem si dala na jeho ruku, která se pod tričkem posouvala víš a víš.
"Já to nechci uspěchat," vysvětlila jsem mu. V jeho očích jsem viděla jen bolest, ještě větší než už byla, a provinilost. Cítila jsem se však stejně.
"Omlouvám se Jasmine," odstoupil ode mě a bezradně si prohrábl vlasy.
"Já jen nechci, přijít o jediný okamžik. Tak moc po tobě toužím," byla jsem opět uvězněná mezi zdí a jeho tělem, které nevypadalo, že by mě chtělo pustit. Zmocnil se mě strach a srdce mi tlouklo tak zběsile, že to musel cítit i on. Minulost mě opět dohnala a já se nedokázala uklidnit, ani když byl Keaton daleko ode mě.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za tvůj komentář :) LoTé & EmBee