Pohádková víla

LoTé

"Fuu, konečně doma," protáhnu se a svalím se na postel. 
"Ani si nelehej a padej ven se Sampsonem," zavolá na mě z vedlejšího pokoje Wesley a já se zamračím. 
"Vždyť jsem byl minule!" zavolám na něj zpátky, ale Wes se jen uchechtne. 
"Právo silnějšího bratře, padej!" Hodí mi na podlahu pokoje Samyho vodítko a pak už slyším jen klapnutí dveří. Bezva. Po chvilce se do mého pokoje došourá Sampson a kouká na mě věrným pohledem, jakým může koukat jenom pes, který potřebuje nutně vyvenčit. 
"Vždyť už jdu." Povzdechnu si a podrbu ho za ušima. V zrcadle zkontroluju svůj vzhled a když naznám, že už to bylo i horší, připnu Sampsonovi vodítko a vyjdeme před dům. 
"Tak, kam půjdem?" zeptám se ho, když se rozhlídnu po
tom pralesu betonových budov namačkaných jedna vedle druhé a Sampson bez zaváhání zamíří nejkratší cestou do obrovského parku, do kterého ale překvapivě skoro nikdo nechodí. Ne, že by nám to vadilo, myslím, že si bohatě vystačíme i sami, ale nechápu, jak někdo vůbec dokáže přežít bez přírody. Třeba Wesley si místo procházky na čerstvém vzduchu raději vybral zapocenou tělocvičnu. Budiž.
"Same, pojď!" Zatahám za vodítko, když Sampson z ničeho nic zastaví uprostřed cestičky a někam s nastraženýma ušima kouká. 
"Co tam máš?" zeptám se a vrátím se o pár kroků zpátky, abych se podíval, co ho tak zaujalo. To, co uvidím, mně na chvilku vezme dech. 
"Ty jo," vydechnu potichu a dál zírám na drobnou blonďatou dívku, oblečenou ve světle zelených, vzdušných šatech, která kousek ode mě jen za doprovodu slabého větříku, tančí. Fascinovaně zírám na to, jak její bosé nohy kloužou po trávě téměř jako by létala, a tak si ani neuvědomím, že se k ní pomalými kroky přibližuji. Až když šlápnu na větvičku a dívka se polekaně otočí, uvědomím si, že taková krása snad ani nemůže být pozemská. To se mi jen potvrdí, když dívka ladnými skoky zmizí v hustých keřích a zbyde po ní jen věneček lučních kytek, který jí při útěku upadl. 

"Brácho!" Zatřese se mnou Wesley, ale dostane se mu jen nepřítomného pohledu. 
"Ty vole, jsi tu?" Zasměje se Drew a já jen pokrčím rameny. Vím to ale moc dobře. Myšlenkami jsem pořád v parku a přemýšlím o té tajemné dívce. Kdo je? Kde se tam vzala? Jak to, že jsem ji tam ještě nikdy neviděl..?
"On je zamilovanej!" Začne se brácha chechtat a Drew se k němu přidá. Jen protočím oči. 
"Nechcete mě třeba nechat bejt?!" Naštvu se a na zbytek večera se zavřu v pokoji.

"Jdu ven se Sampsonem!" zavolám na bráchu, který ve svém pokoji poslouchá hudbu, ale odpovědí je mi jen nevěřícné uchechtnutí. 
"Jasně, tak ji pozdravuj!" odpoví mi Wesley a já jen protočím oči. Tohle vážně nemá cenu. Vyjdu před barák a nejkratší cestou zamířím k paloučku, kde jsem tu překrásnou dívku viděl včera. Tentokrát jsem se ale připravil, a aby mi neutekla, nesu jí věneček květin, který tu včera ztratila. Když ji ale uvidím, všechna odvaha mě přejde a já na ni několik minut jenom zírám, než se konečně odvážím k akci. Tentokrát ale našlapuji opatrněji a tak se nepozorovaně dostanu až skoro k ní. Když si mě všimne, chce znovu vyděšeně utéct, ale já před sebe rychle natáhnu ruku s věnečkem a usměju se. Dívka se zarazí a chvíli očividně neví, co má dělat. Nakonec si ode mě věneček vezme a dá si ho do vlasů. Jako by jejím dotykem už trochu povadlé květiny opět rozkvetly a zavoněly, a když se usměje, prozáří tím celý palouček. 
"Jsem Keaton a ty?" Natáhnu k ní ruku a ona se na ni podívá pohledem vyděšené laně. Nakonec moji ruku slabě stiskne a špitne svoje jméno. Amelie. 
"Máš moc krásné jméno," složím ji kompliment a její bledé tvářičky se trochu začervenají, což mě přiměje k úsměvu. 
"A co tady děláš?" zeptám se a Amelie mi tiše odpoví...

"Už zase?" Povytáhne obočí brácha, když beru Sampsonovo vodítko a oznamuji, že odcházím na procházku. Poslední dva měsíce s ním chodím ven každý den a každým dnem víc a víc poznávám moji Amelii. Ano, moji. A brácha nemá o podrobnostech ani tušení, což ho očividně docela žere. 
"Proč ji někdy nevezmeš k nám? Docela rád bych poznal holku, co mi ukradla bráchu." řekne napůl v žertu a napůl vážně a já jen pokrčím rameny. Amelie je sice úžasná, ale v některých věcech jí vážně nerozumím. Mimo jiné třeba v tom, že nechce potkat nikoho, komu bych ji třeba rád představil. A když se zeptám proč, neodpoví. 
Ale aspoň na něco mi odpovídá. Třeba, když jsem se ji týden po našem seznámení pokusil políbit a ona se mi vykroutila. 
"Litoval bys toho. Věř mi," špitla tenkrát a já se dál neptal. Teď se mi to ale stále honí hlavou a pochybnosti se zažírají čím dál hlouběji a hlouběji do mé mozkové kůry. Brzy se z toho zblázním. 
"Keatsi!" zavolá nadšeně Amelie když mě uvidí a já se na chvilku zastavím. Pořád stejně krásná, nerozumím tomu. Když se rozběhne ke mně, aby mě obejmula, hlavou mi bleskne rychlý nápad a také ho hned zrealizuju. Pevně ji k sobě přitisknu, a když se ode mě chce odtáhnout, zavřu oči a přitisknu svoje rty na ty její. Nic se nestalo, usměju se, ale najednou ve své náruči necítím nic. 
Otevřu oči a jediné, co vidím, jsou kapičky rosy, které se třpytí na místě, kde ještě před chvílí stála Amelie. 
"Říkala jsem ti, že budeš litovat!" Uslyším její hlas, který se okolo mě vznáší jako letní vánek a potom už je jen ticho. To ne!

Krátké vysvětlení: Amelie byla víla a polibek s člověkem ji proměnil v rosu.

Táák... tohle je strašně přeslazený, strašně se to podobá pohádce o víle Amálce (ajo, i to jméno :D) a obecně je to jak pro malý děti, ale stejně se mi to nějakým zvláštním a nepochopitelným způsobem líbí a jsem s tím spokojená a doufám, že vy taky :) Chtěla bych poděkovat za všechny lajky a pozitivní komentáře, kterými mě obdařujete, dělají mi radost :) Mimochodem, ten novej design dělala EmBee, hezkej že jo? :) Mějte se krásně!

PS: Nové video.., vím, že není perfektní, ale je v podstatě první "o něčem", příště bude lepší :) https://www.youtube.com/watch?v=wlZcXtuOWko 

Peace and Love,

LoTé