The brothers war, 3.díl

Simapj

Vyrazila jsem na pláž. Jason už na mě čekal, ale nevypadal, že by mu to nějak vadilo. Už když si mě všiml, běžel mi naproti.
"Ahoj, Jenn," pozdravil mě zadýchaně. Mile jsem se usmála. "Ahoj. Čekáš na mě dlouho?" zeptala jsem se a nasadila i milý tón hlasu. Vlastně jsem se vůbec nemusila snažit být milá, u Jasona ani nic jiného nešlo.
"Ani ne. Umíš surfovat?" zeptal se a už na mě čekal v moři s prknem.
"Ne," přiznala jsem se bez mučení.
"Vážně? Tak tě to budu muset naučit," nemohl tomu uvěřit. No co? Vyrůstala jsem na Aljašce a nejsem magor, abych surfovala v Severním ledovém oceánu. Jason ukázal na surf vedle sebe a naznačil mi abych si sedla. Začal s vysvětlováním, a když skončil, měla jsem v tom ještě větší guláš než předtím. Věděla jsem jenom to, co si můj mozek dokázal vysvětlit sám. Jako třeba to, že když uvidím žraloka, mám zmizet z vody. Nebo třeba to, že se mám udržet na tom prkně. Jediný sport, který jsem dělala a bylo k němu potřeba nějaký prkno, byl snowboarding. Ale surfování to pro mě byla španělská vesnice.
"Už ti to docela jde," pochválil mě Jason, když jsem se po chvíli balancování skácela do moře.
"To sotva," zavrčela jsem podrážděně a vyplivla jsem slanou vodu. Pak jsem uslyšela chechtání. Keatonovo chechtání. Popuzeně jsem po něm šlehla pohledem a pro sebe si zanadávala. Jason si toho všiml a otočil mě k sobě.
"Co je?" zeptal se zvědavě.
"Je to kretén. Mám chuť něčím ho přetáhnout," zavrčela jsem otráveně. Odvrátila jsem se od Jasona a otočila se na Keatona.
"Co chceš, ty idiote?" zakřičela jsem na něj otráveně.
"Jen chci sledovat tu tvojí totální neschopnost," vysvětlil mi a přišel blíž. Znovu jsem se otočila na Jasona.
"Já jdu pryč," zamumlala jsem a už jsem se klidila ven z moře. Byla jsem už na konci pláže, když jsem si všimla bratra. Běžel ke mě celý mokrý s nadšeným úsměvem. Zastavil mě tí, že mě objal kolem ramen.
"Už tě odkopnul?" zeptal se a s nadšeným výrazem mě strkal zpátky do moře.
"Drew, pust mě. No tak nech mě být," snažila jsem se mu vyprostit. Nechtěl mě pustit, už jsem byla po kolena ve vodě.
"Naučím tě surfovat," konejšil mě. Teď už mi voda sahala k pasu. Museli jsme být už docela daleko od břehu, když mi vod sahala tak vysoko. Nedivte se, že to říkám. Mám totiž sto osmdesát pět centimetrů. Jo jsem o kousek vyšší než Drew a musím přiznat, že ho tahle skutečnost šíleně vytáčí. Ani se mu nedivím, taky by mě štvalo, kdybych měla o tři roky mladší sestru a byla by vyšší než já.
"Nechci surfovat," praštila jsem ho do zad.
"To je proto, že to ještě neumíš. Neboj se, nebudu se ti smát. Tys mi to taky nedělala, když si mě učila jezdit na ssnowboardu" pobízel mě pořád a táhl mě dál do moře. Fajn, stejně by mi nedal pokoj, dokud bych se mu nepodvolila. Dokázal být otravnější než štěnice.
Vážně pro mě byl šok, že to se mnou moji dva učitelé nevzdali. Jednou k tomu nebylo daleko. Dovolila jsem si totiž říct, že až se po škole odstěhuji zpátky na Aljašku, tak mi bude surfování s prominutím na dvě věci. Tím jsem našvala Wese, brášku vytočilo to, že jsem si dovolila říct, že se odstěhuju zpátky na Aljašku. Jediný před kým jsem si mohla říkat, co jsem chtěla byl Jason. Vlastně i teď jsem s ním seděla ve společenské místnosti na jednom z mnoha gaučů.
"Jak ti vyhovují lidi tady?" ptal se mě zrovna.
"No na to, že se mnou zatím promluvili jenom čtyři lidi a z toho se jeden chová jako debil, jeden je můj bratr a ty a Wes jste celkem normální, tak to zatím jde," odpověděla jsem mu s úsměvem. Ten rázem zmizel. Zase jsem předním mluvila o Wesovi. Pokaždé, když jsem to udělala, tak se naježil a vztekal. Ale odmítal mi říct, co si udělali. Musím se naučit držet hubu. Ale to mi půjde dost těžko, já vždycky rychleji mluvím než myslím. Jason se na mě ušklíbl.
"Ty jsi ale milá," prohlásil ironicky.
"Já vím," odvětila jsem stejným způsobem.
"A co Keaton?" zeptal se najednou se vší nevinností.
"Je to debil," odpověděla jsem otráveně a myslela to vážně.
"Ne, není," odporoval mi pořád s úsměvem. Bavilo ho štvát mě.
"Jo, je," odsekla jsem zatvrzele.
"Líbíš se mu..." Čekala jsem jakoukoliv odpověď, ale tuhle vážně ne.
"Cože?!" vyhrkla jsem a kousla se do rtu, když se na mě několik lidí v místnosti podívalo. Andělsky se usmál a poposedl si blíž. Hlavou přitom pohodil hlavou k rohu místnosti. Seděli tam Drew, Keaton a Wesley.
"Neříkej mi, že sis nevšimla, že se na tebe pořád dívá," popichoval mě. Jakoby se v tom vyžíval. Chtěla jsem se naštvat, ale nešlo to. Tahle situace byla sama o sobě tak absurdní, že to prostě nešlo.
"Něco se ti zdálo," zamumlala jsem a nenápadně střelila pohledem k trojici sedící v rohu. Zachytila jsem Keatonův pohled, který na mě nenápadně upíral. To je... Jenn! Odnauč se říkat to slovo. Už jenom dneska jsi ho použila nejmíň třikrát. A chtěla jsem ho použít zas, když se zvedl a vyrazil k nám. Zoufale jsem se podívala na Jasona, v očí jasnou prosbu o pomoc, která zněla: dělej, že jsme se o něm vůbec nemluvili. Jenže on to nepochopil. Proč jsou muži tak nedovtipná stvoření, Bože? Proč se ptám Boha, když je to vlastně taky chlap? A proč, sakra, přemýšlím nad takovýma kravinama? Měla jsem chuť nafackovat si.
"Čau, Keatone," pozdravil ho Jason, když došel až k nám.
"Čau.. Můžeme si promluvit, Jenn?" obrátil se na mě. Jasně, zase mě chceš ztrapnit? Naser si.
"Ne," odpověděla jsem jednoduše. Jason se na mě pohoršeně podíval a pak střelil pohledem ke Keatonovi. Na tváři se mu mihl úsměv a strčil do mně, čímž mě donutil postavit se.
"Moc ráda si s tebou popovídá. Viď, Jenny?" optal se medově a už nás strkal ven. Vrhla jsem po něm vražedný pohled, ale to už mě Keaton vytáhl ven. To ti nedaruji, Jasone Williamsi.
"Tak co chceš?!" vyjela jsem na něj podrážděně.
"Omluvit se..." Moje první reakce, byla asi taková: já jsem asi úplně blbá, na takový laciný triky ti neskočím. Ale když jsem viděla ten jeho upřímný výraz, zmohla jsem se jenom na: "Cože?!" Chvíli zaskočeně mlčel.
"No jestli si to napoprvý nepochopila, tak se ti chci omluvit," vyhrkl.
"Já nejsem blbá. Pochopila jsem to. Je to trochu šok," vysvětlila jsem mu naštvaně. Nějak jsem se nemohla zbavit pocitu, že na mě šije nějakou nepěknou boudu. To si klidně zkus, chlapečku, ale já rozhodně nejsem nějaký pitomý ořezávátko. Nenechám se zesměšňovat. Jestli něco zkusíš, tak se připrav na to, že se propadneš na nejnižší stupeň popularity.
"Takže promiň za to před obědem a taky za to na pláži," pronesl pomalu a nejistě. Kousla jsem se do rtu, když jsem přemýšlela, jak zareagovat. Nechovej se k němu hnusně, vrátil by ti to. Ale hezky taky ne, to si nezaslouží. Nedůvěřivě jsem si změřila pohledem. Co to na mě zkouší? Třeba nic, třeba se vážně chce jenom omluvit.
"Fajn..." zamumlala jsem po minutě trapného ticha. Přestala jsem se kousat do rtu a z toho se vyvalila trocha krve. Olízla jsem si jí, ale hned vytekla další. Keaton si toho všiml a dotknul se prstem toho malého zranění.
"To je v pořádku, nech to být," zalhala jsem a setřásla jeho prst. Bolelo to a docela hodně z toho tekla krev. Já jsem tak pitomá! Proč to pořád dělám? Tahle situace u mě nastávala dost často.
"Vážně? Ta krev ti teče hodně."
"Je to jenom krev," odporovala jsem mu. Byla to rozhodně změna po tom, jak se ke mě ještě ráno choval.
"Ale tvoje krev..." zarazil se najednou. Co to právě řekl? Moje krev? Panebože, Jasone, ty jsi mi 

nelhal.
"Můžu se na něco zeptat?" začala jsem ve snaze odvést řeč jinam. Vypadal, že to hodně rád ocení taky. Nejspíš řekl něco, čeho teď lituje. 

Poznámka autora: Omlouvám se! Já vím, že jsem strašná. Ale moje múza se rozhodla schovat se někam hodně daleko a já jí celý měsíc nemohla najít. Doufám, že jste s kapitolou spokojené, protože já ne. Přepisovala jsem jí asi třikrát, ale víckrát už si netroufnu. Nechci jí ještě víc zmrvit.