Too close -36-

EmBee

"Tylere," usmála se máma lehce na vysokou osobu ťapkající nervózně vedle auta.
"Dobrý den paní Hastings," oplatil ji rychle úsměv a ihned se vrhl ke mě.
"Nestalo se ti nic?" zamumlal mi do vlasů zatímco mě umačkával ve svém medvědím objetí. Na odpověď jsem jen zakývala hlavou, že mi nic není a přitiskla se k němu ještě pevněji. Po tom, co se stalo ve škole, Clary pak Wesley, jsem byla za Tylera děsně ráda. Ale čím více času jsem s ním strávila, tím víc jsem se cítila, že ho jen využívám. Smutné bylo, že jsem nebyla daleko od pravdy. Snažila jsem se pohnout dál a zapomenout na Wese, snažila jsem se opětovat alespoň malou část lásky, kterou
mě Tyler neustále zahlcoval, ale nedokázala jsem to... Nemiluju jeho, ale někoho jiného... Wesleyho.
"Pojď, odvezu tě a tvou mámu domů," vlípl mi pusu na čelo a nasedl si do auta, ve kterém už netrpělivě seděla máma. Nasedla jsem si na zadní sedadlo a chystala si zapnout pás, když mou pozornost upoutala osoba klepající zběsile na Tylerovo okýnko.
"Čau Wesley," sjel Tyler okýnkem dolů, "potřebuješ něco, kámo?" Wesley se na mě, celý udýchaný podíval a ihned stočil pohled opět k Tylerovi.
"Jo, potřebuju s tebou mluvit," odstoupil pár metrů od auta a čekal dokud Ty nevyleze. Vážně moc mě zajímalo, co tak naléhavého mu musel říct, ale z jejich rozhovoru jsem nezachytila ani slovo.
Naklonila jsem se tedy přes sedadlo k mámě, která se právě nasmívala do mobilu, jak měsíček na hnoji a položila si hlavu na její rameno. Máma leknutím ucukla, až jsem si málem ukousla jazyk, a mobil schovala rychle do kabelky.
"Nemusíš to přede mnou schovávat, já vím, že to byl Drew," pokrčila jsem svými rameny, aniž bych zvedla hlavu z jejího ramene, a zírala jsem z předního okna na prázdné parkoviště. Cítila jsem se úplně stejně jako to parkoviště, prázdné a bez života.
"Jak-," vyděšeně se na mě otočila a zničila mi podporu mé brady, což způsobilo náhlý pád mé ubohé hlavy, která toho už měla pokrk.
"Mami, možná jsem byla celou tu dobu zamčená ve svém pokoji, ale hluchá nejsem. A víš co? Mě to nevadí," úplně zaskočená na mě máma zírala, jak na nějaký svatý obrázek.
"Abbigail," pohladila mě máma po tváři. Bylo to jen pohlazení, ale vyvolalo ve mě takový výbuch emocí, že jsem se neudržela a rozbrečela se.
"Zasloužíš si někoho, kdo se o tebe postará," i přes všechny ty slzy jsem se na svou mámu pokusila usmát. Ten její zářivý úsměv vyzařující jen a jen štěstím, mě rozbrečel ještě víc. Věděla jsem, že to je přesně, co jsem měla udělat... stála jsem jí tvrdohlavě v lásce a způsobila to, že přede mnou musela tajit, že se s Drewem schází.
"Miluju tě, dítě," vlípla mi pusu na čelo. sice mi to trvalo, ale konečně jsem udělala něco správného...

nečekejte dlouhé projevy o tom, jak mě to mrzí a tohle a tamto... zkráceně... nechtělo se mi a ani jsem nevěděla, co psát stejně jako teď → další díl úplně o ničem
a za další ano, tato stránka jde tak trochu víc do odpadu, ale když ten blog není, aby jsme psaly ff-ky jen my s LoTé (nebo spíš jen Loté, správněji)... jako jo chodí nám jednou za čas ff-ky od vás (za což jsem vděčná), ale tak jestli chcete, aby se tu něco dělo, tak musíte přiložit i vy ruku k dílu, nebo snad ne?...