Too close -38-

EmBee

Nebýt Drewa, který mě přidržoval, skončila bych nejspíš dávno na zemi potopená ve svých slzách. Chtěla jsem odtamtud utéct, ale stejnak nebylo kam. Ať bych šla kamkoliv, třeba i na druhý konec světa, toho jejich smutek v očích bych se nezbavila. Už jsem to nezvládala, bylo toho na mě příliš.

"Ty krávo jedna," rozletěl se Keaton proti mě, když mě spatřil. Koutkem oka jsem viděla, jak na nás všichni zírali, dokonce jsem jejich upřené pohledy i cítila, ale nemohla jsem s tím dělat vůbec nic.
"Keatone," pokusil se ho Drew uklidnit tím, že mu položil ruku na rameno. Keats ji, ale
ihned setřásl a funěl mi rozzuřeně do obličeje. Nejspíš jen nenacházel výstižná slova, kterými by mě mohl nazvat. Popravdě se mu ani nedivím, protože bych s tím měla ještě větší problémy.
"Co si o sobě sakra myslíš?! Přikráčíš nám do života a myslíš, že si můžeš dělat, co chceš?! Prvně mi rozhádáš bráchy do takový míry, že se rozpadne kapela, a teď tohle?! Pěkná odměna za to, že se o tebe týdny staral! Jaká to jsi chudinka," rozkřičel se na mě.
"Keatone, dost!" Odtrhl ho ode mě Drew a Wes, který se vrátil v polovině Keatsova projevu, se vrhl ke mě. Bezeslova si mě přitiskl k hrudi a hladil po zádech.
"Co na ni všichni vidíte, vždyť se na ni koukněte," zařval ještě, když zjistil, že vzpírat se Drewovi prostě nepůjde. Teplo, které mě obalovalo náhle zmizelo. Přes závoj slz jsem toho moc neviděla, ale Wesleyho napřáhnutá ruka proti jeho mladšímu bratru nešla přehlídnout. 
"Wesley," vystřelila jsem okamžitě a chytla mu ruku, takže k žádné ráně nedošlo.
"Abby, pusť mě," zavrčel Wes přes protnuté zuby, zatímco měl oči pevně přilepené na Keatsovi.
"Nepustím, nedovolím ti ho praštit, jen protože říká pravdu. Kdyby nebylo mě nic takovýho by se nikdy nestalo. Ten koho bys měl praštit jsem já, ne on."
"To není pravda, Abbigail," ozval se tentokrát Drew.
"Není to tvá ani nikoho jiného chyba jasný?!" Praštil Wes do stěny hned u Keatsovi hlavy, až se celá otřásla, a svěsil hlavu.
"Můžu za to já," šeptl tak, že jsem ho sotva slyšela. 
"Kdybych na něj odpoledne tak netlačil..." Zlomil se mu hlas uprostřed věty.
"Tlačil jsem na něj, aby se s tebou rozešel a.... omlouvám se," zvedl hlavu a upřel na mě své oči, které se leskly v nemocničním světle jako dvě hvězdičky. Měla jsem chuť ho obejmout, přitom jsem mu však chtěla jednu pořádně vrazit. Nevěděla jsem jestli se mám usmívat štěstím, že o mě stojí nebo plakat, jak je blbej. Mou nerozhodnost naštěstí zachránil Keaton.
"Na tohle fakt nemám," vyvlíkl se zpod bratrových rukou a odkráčel za Ally.
"Zavoláš mi až budete vědět víc?" Ally jen bezeslov přikývla a dál zírala do země. Keats ji vlípl pusu do vlasů a chudinku ještě rozbrečel.
"Zůstaň prosím," vzlykala mu teď už do hrudi. Keaton ji zašeptal něco do ucha a poté se i přes vzlykající Ally zvedl k odchodu. Než odešel pryč věnoval mi ještě nenávistný pohled, až mě zamrazilo na zádech a celá se oklepala. Ihned jsem ucítila Wesův dotyk na hřbetu ruky, ale rozhodla jsem se ho ignorovat a šla si sednout na volnou židličku před sálem s Drewem v patách. 
Zabořila jsem hlavu do svých dlaní a snažila se to vše vstřebat, cítila jsem se ale jak houba plně nasáklá vodou, která už víc vody nacucnout prostě nedokázala.
"Pro tebe voda a pro tebe tvé oblíbené latté," objevila se konečně máma. Okamžitě jsem ji udělala místečko vedle sebe a zachumlala se jí opět do hrudi. Nevím, co bych bez ní dělala.
"On to zvládne Abby, je to silný kluk," přitiskla si mě k sobě ještě víc. JÁ VÍM ŽE JE....

Menší update :)