Potichu dojdu až do místnosti, kde stále leží mrtvý muž a dveře pečlivě zavřu a zablokuji, jak mi řekl Drew.
Pak si sednu na poklop jednoho ze zavřených záchodů a čekám. Srdce se mi hlasitě rozbuší, když uslyším typické zvuky chodců přibližujících se k budově a já si zoufale zacpu uši, čímž ale vůbec ničemu nepomůžu. Mám pocit, že zvuky snad ještě víc zesílí, a tak si uši odkryji a skutečně. Jako by jeden z chodců byl přímo v téhle místnosti. To je ale přeci nemožné, pomyslím si, ale pro jistotu vylezu z kabinky a rozhlédnu se po místnosti.
To, co uvidím, mě na chvilku zmrazí tak, že se nemůžu ani hnout.
Muž, kterého Drew před chvílí zabil, škrábe na dveře a snaží se dostat ven. Na první pohled je ale jasné, že živý rozhodně není. Když si uvědomím, že sem se tu zabarikádovala s nemrtvým, hlasitě přibouchnu dveře kabinky a rychle zamknu. Je mi ale nad slunce jasné, že to nemrtvý musel slyšet a bude se teď pro změnu snažit dostat sem.
Když uslyším dusat kroky a potom prsty dopadající na dveře mé kabinky, málem omdlím. Je mi jasné, že chodce nepřeperu, i kdyby mi šlo o život, jakože to mi právě jde. A najednou cítím, jak se mi krk začne stahovat a dech se mi mělčí.
"Ne, teď ne!" vztekle uhodím do stěny ve snaze nedostat panický záchvat a škrábání na dveře ještě zesílí. Dobře, špatnej nápad, hodně špatnej nápad. Zhluboka vydechnu a sednu si zpátky na poklop, načež si dám hlavu do dlaní. A v tom mě něco chytne za nohu a zatáhne.
"Neee!" zaječím a snažím se ze spárů nemrtvého dostat. Má ale sílu a navíc ho žene chuť jíst. Mám pocit, že s ním zápasím snad hodinu, ale po chvilce se mi podaří uvolnit jeho sevření a na poklop od záchodu si stoupnu, aby na mě nemrtvý nemohl.
To ale není konec. Chodce má vzdálenost ještě víc vyprovokovala, a tak se do mezery pod dveřmi nacpal do půli těla a teď se po mně natahuje z bezprostřední blízkosti a já už začínám doopravdy panikařit. Jeho oči vypadají stále stejně, nemůžu ho přeci zabít!
"Prosím nedělej to, vím, že někde uvnitř jsi pořád normální," zkusím na něj promluvit, ale pak se zarazím. Vždyť mě chtěl zabít i před tím, proč by to tedy teď mělo být jiné, uvědomím si a pak si povzdechnu.
Do druhé kabinky nepřelezu, stěna je moc vysoká, probírám se svými možnostmi a uvědomuji si, že moc dobré nejsou.
Nemám ani blbej nůž, abych to s nemrtvým mohla nějak citlivě ukončit. Jediná možnost je doufat, že sem pro mě někdo přijde, řeknu si v hlavě a v té chvíli se po mně nemrtvý natáhne znovu, ale tentokrát se i zakousne do mé nohy. Pud sebezáchovy mou nohou automaticky vykopne dopředu, že mrtvákovi vykloubím čelist a následně mu šlápnu těsně za týl. Něco v něm křupne a on nyní už nemůže hýbat hlavou, jen rukama, zlomila jsem mu totiž vaz.
"Promiň," špitnu se slzami v očích, protože se mi pořád příčí někoho zabít, tím spíš takhle bezbranného, ale zavřu oči a vší silou chodci šlápnu na hlavu.
Uslyším křupnutí, pak žbluňknutí a já pod chodidlem ucítím mazlavou hmotu. Mozek. Mrtvákovo chroptění ustane a já otevřu oči. Když uvidím, co jsem způsobila, pozvracím se. Pak vylezu z kabinky a sednu si do jiné. Dám si hlavu do dlaní a stále v šoku přemýšlím, co jsem právě udělala.
Já vím zase pozdě sorry sorry :/
Další díly:
Konec Světa, 23.díl - 26.10.
Nový život, 24.díl - 28.10.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za tvůj komentář :) LoTé & EmBee