Too close -39-

EmBee

Hodiny neúprosně ubíhaly, a všichni včetně mě začali ztrácet naději.

"Ráda bych tu zůstala, ale musím za tři hoďky do práce a-"
"Mami to je v pohodě, já to tu zvládnu," políbila jsem ji na tvář a otočila se k Drewovi.
"Odvezeš ji domů prosím?" Bezeslov přikývl a zvedl se k odchodu. Nic ve zlým, ale vypadal strašně, nemluvě o ostatních a hlavně o mě, byla jsem ráda, když jsem je odsud mohla dostat pryč, aby nabrali trochu vzduchu a spánku. 

Tak po hodině a půl od odchodu mámy a Drewa, kdy jsem už vážně nezvládala a byla nedaleko k sesypání. Dveře se rozvalili dokořán a muž v bílém plášti vyšel do chodby přímo k Tyovým rodičům.
"Jak je na tom?" Vylétla jeho maminka ihned ze své židle a zírala na doktora s plamínkami naděje v očích.
"Tyler při nehodě utrpěl velmi závažná zranění," odmlčel se na chvíli. Vše ve mně najednou ztěžklo jako nikdy předtím a už jsem myslela na to nejhorší.
"Nebýt jeho pevné vůle žít, nezvládli bychom to."
"Takže to znamená, že je naživu?!" Ozvala se po dlouhé době Ally.
"Ano, operace proběhla úspéšně," to jsem celou dobu chtěla slyšet. Aniž bych si to uvědomila, po tváři už se mi kutálely obrovské slzy. Tentokrát však z nefalšovaného štěstí.
"Můžeme ho vidět?" Uslyšela jsem vedle sebe Wese, který po tom, co se tu stalo před pěknými pár hodinami zmizel.
"Samozřejmě, ale bude chvíli trvat než se vzbudí." Usmál se doktor a odešel pryč, dát si nejspíš na chvíli oddech.
"Běžte si domů odpočinout, teď když už víme, že je v pořádku," obejmula Ally své rodiče, kteří s oddechem přikývli.
"Taky by sis měla jít domů odpočinout," obrátila se ke mě jejich maminka a chytla mě jemně za ruku. Byla tak milá, přestože jsem si to vůbec nezasloužila.
"Ráda bych tu byla až se probudí," nedokázala jsem s ní udržet oční kontakt a sklopila zrak k zemi, "dloužím mu to." Do očí se mi opět začaly hrnout slzy, ale jeho maminka se jen usmála a vlípla mi pusu do vlasů než odešla.

Všichni tři, Ally, Wes a já, jsme se nasoukali do pokoje, kde už ležel Tyler a seděli jsme v takovém tichu, že by zvuk dopadajícího špendlíku na zem zněl jako rána z děla. Jediné zvuky, které se nesly pokojem byly zvuky všelijakých přístrojů, které monitorovaly Tyův stav a po delší době začaly být velmi otravné. Byly natolik otravné, že Wes po dvou hodinách věčnýho pípání odešel, prý pro něco k jídlu.
"Abbigail?" Vytrhl mě Allyin hlas z mého nepřítomného zírání na všelijaké ty přístroje s nadějí, že ztichnou. Tázavě jsem se ni otočila a čekala nějakou ránu nebo nadávky, ale nic z toho nepřilítlo. 
"Cítíš něco k bráchovi?" Zašeptala, jakoby nechtěla aby to někdo slyšel ani její brácha, který stejně spal. Nevěděla jsem proč se ptá a ani sama jsem v tom neměla zrovna velký pořádek. Byl to pro mě takový šok.
"Já-," byla jsem ráda, když Ally se rozbzučel mobil v ruce.
"To je Keaton, musím to vzít, promiň," zvedla se Ally a zamířila ven z pokoje. Vypadá to, že mě Keaton už podruhé zachránil, aniž by to vůbec chtěl.

Jelikož se Wes zasekl u jídla už asi hodinu a Ally třičtvrtě hodiny telefonovala mohla jsem být s Tylerem osamotě, ikdyž mi to bylo k ničemu, protože se ještě nevzbudil. Jen tak bezeslova jsem tam seděla a snažila se vtěstnat všechny mé myšlenky a pocity do pár vět, které bych Tylerovi chtěla říct, zatímco jsem v dlaních svírala jeho ruku.

Právě jsem usínala, když se Tylerovo dosud nehybné tělo pohlo.
"Tyi."
"Abby, musím ti něco říct."
"To počká Tylere."
"Ne nepočká," naléhal, "opovaž se za to, co se stalo, obviňovat."
"Tyi-,"
"Ne Abbigail, poslouchej mě," nenechal mě domluvit a snažil se přitom zvednout do sedu.
"Tylere musíš odpočívat," snažila jsem se ho znova položit.
"Není to ničí vina jasný? Prostě jsem to neubrzdil a vrazil do toho stromu, nic víc v tom nehledej." I přes všechny ty myšlenky, co mi vířily v hlavě, jsem přikývla.
"A ještě jedna věc," stiskl mi pevně ruku.
"Miluju tě už od prvního dne, ale oba víme, že jednostraný vztah není vztah,"
"Tylere," věděla jsem k čemu míří a chtěla jsem taky něco říct, ale nenechal mě.
"Abbigail," odmlčel se, "já to chápu. Wesleymu na tobě moc záleží, měla bys mu dát druhou šanci. Já vím, to, co ti udělal bylo špatný, ale i tak vím, že ho stále miluješ."
"Ale-," opět mě nenachal nic říct.
"Pro mě bylo ctí, že jsem s tebou mohl trávit nějaký ten čas. Neříkám, že to bude lehký, ale poperu se s tím. A ty se koukej usmát." Pinkl mě do nosu a jemně povytáhl koutky úst, i přes všechno, co se stalo... JAK TO DĚLÁ, ŽE SE Z TOHO VŠEHO NESESYPE?

Já nevím :X je to divný
P.S. Všimli jste si taky, že ve všech mých ff-kách, je ta holka vždycky děsně ubrečená a vždycky se nějakým způsobem dostane do nemocnice? :'D