Too close -37-

EmBee

"Drew," vrhla se máma ihned k němu, jakmile zastavil Tyler před domem. Drew mámu objal nazpět, ale přitom po mě nejistě pokukoval, jakoby čekal, že ho půjdu za chvíli odpálit. Jak sladký.

"Děkuju Tyi," poplácala jsem ho po rameni a chystala se vystoupit z auta, když jsem na své ruce ucítila jeho teplou dlaň.

"Abby,-" promluvil poprvé od té konverzace s Wesleym.

"Ano," zbystřila jsem, ale kromě jeho smutného pohledu na mou ruku, kterou svíral v té své, ani nemukl. O čem mluvili? Proč se
Tyler najednou choval tak divně, mě neustále vrtalo hlavou, ale páčit jsem to z něho nechtěla.

"To je jedno," zamumlal téměř neslyšně, uvolnil stisk ruky a zase zíral nepřítomně na vozovku. Ničelo mě to, ale nevěděla jsem, co dělat. Vlezla jsem zpět do auta, políbila ho na tvář a vystoupila před dům, kde už čekala máma s Drewem. Auto se ihned po tom co jsem vystoupila probudilo k životu a odjelo do dáli. Bylo mi na nic a ani jsem se to nesnažila před Drewem a mámou skrývat, jelikož vím, že by to stejně poznali.
Beze slov jsem se zachumlala do Drewova a mamčina objetí a snažila se nezačít brečet.
"Zase se to spraví," vlípla mi máma pudu do vlasů.
"Půjdu do pokoje," vyprostila jsem se z jejich sevření.
"Mimochodem... vítej v rodině Drew," zařvala jsem ještě na ně ze schodů.
"Díky Ab," rozesmáli se společně. Myslím, že to nebude tak těžký s tím žít.

Bylo kolem jedenácté v noci, když jsem se převalila na opačný bok a snažila se vytěsnat všechny myšlenky a nějak přemluvit svůj mozek ke spánku. Nedokázala jsem se však zbavit nepříjemného pocitu v žaludku, který se mi neustále převaloval, jakoby se chtěl protlačit ven.
I přesto že už byla noc a normálně bych ten mobil hodila nejspíš o zem, byla jsem ráda, když se pokojem rozsvítil můj mobil a začal hrát nahlas hudbu. Aniž bych se podívala, kdo volá, přitiskla jsem si mobil k uchu a čekala na hlas z druhé strany.
"Promiň, že volám tak pozdě ale myslím, že tohle budeš chtít vědět," ozval se známý hlas avšak plný bolesti a smutku.
"Wesley, co se děje?"
"Tyler... měl po cestě domů nehodu," zlomil se mu na konci hlas.
"Kde je teď?!" Srdce mi bilo o stošest a celkem mě překvapilo, že mému skřehotu Wes vůbec rozuměl.
"Na sále," jakmile jsem věděla,kde je, okamžitě jsem se nasoukala do kalhot a přitom volala mámu aby mě tak Drew hodil.
"Co se stalo zlato?" Přišla máma celá rozespalá do pokoje.
"Ty měl nehodu a je v nemocnici," neudržela jsem se a vlítla mámě celá ubrečená do náruče.

Zanedlouho už jsem seděla na zadním sedadle zachumlaná mámě do hrudi, v Drevově autě, na cestě do nemocnice. Přestože cesta trvala čtvrt hodiny, přišlo mě to jako celá věčnost. Jediné co mě celou tu dobu drželo při smyslech bylo to, že Tyler nebyl mrtvý, možná k tomu měl blízko, ale stále bojoval. Nevzdával se, přičemž já jsem se k tomudost blížila. Vidět jeho maminku v slzách po boku jeho tatínka, Ally, jeho sestru tupě zírající do země, Keatona, který se snažil chudinku Ally přesvědčit, že to jeho nejlepší kamarád zvládne. CO JSEM OPĚT UDĚLALA ŠPATNĚ....