Konec Světa, 21.díl

LoTé

Chvíli na něj koukám a nejsem schopná slova. Ne, tohle není můj Drew, ten by se takhle nikdy nezachoval.
"To nemyslíš vážně, že ne?" zeptám se tak tiše, že samu sebe skoro neslyším. 
"A co chceš dělat? Jít na ně s jednou pistolí o pár nábojích?" odpoví mi sice bez úšklebku, ale ironie se v jeho hlasu pžímo odráží. 
"A ty s těma pár náboji venku zmůžeš něco víc?!" podívám se mu do očí a on hodí rukou někam ven. 
"Ne, máme tam schovaný zbraně a zásobu nábojů. Časem tě i naučím střílet. Zvládneme to," ujistí mě a natáhne ruku. Já tu jeho ale nechytnu. 
"Musíme jim pomoct," řeknu zoufale, když si vzpomenu na všechny, co jsou uvnitř a Drewovy rysy ztuhnou. 
Podívá se směrem do útrob obchodního centra, na mě a potom ven. 
"Ok, tak pojď pro zbraně," kývne potom a chytne mě za ruku. 
   Ven se dostaneme nepozorovaně, jsme totiž skoro u východu, který nikdo nehlídá a navíc je celé centrum stále obklopené silným plotem, takže k nám žádný mrtvý nemá přístup. 
"Pojď," řekne Drew a spěšně přeběhne na odlehlejší část parkoviště, kde je pod obrovským kontejnerem uvolněný kus země. Drew zemi nazdvihne a vyndá obrovskou tašku plnou těžkých pistolí a nábojů. 
"Ale jak jim to dáme, aby se mohli bránit?" zeptám se a Drew pokrčí rameny. Je na něm vidět, že usilovně přemýšlí. Pak se začne prohrabovat taškou a pušky plnit náboji. Já tam jenom stojím a koukám. Neumím to, nikdy jsem to nepotřebovala, vždycky nás ochránila mužská část skupiny. 
Přemýšlím, že se to asi budu muset naučit, a proto pečlivě pozoruji každičký Drewův pohyb, abych ho nemusela otravovat doplňujícími dotazy. 
"Budeme sem asi muset pustit mrtváky," řekne po chvilce a já ztuhnu. Z mrtvých mám hrůzu už od toho osudného dne, kdy jeden z nich málem zabil mě i Keatna. A on je teď chce pustit do obchodu plného našich lidí, ve kterém je i malý Isaac?!
"To nemyslíš vážně, že ne?" zeptám se ho dnes už poněkolikáté. Připadám si směšně, jako bych ho ani neznala. A to jsem mu včera říkala, jak ho miluju. Mám ho ráda a to moc, za to, jak se o všechny stará a že neváhá za ně nasadit svůj život, ale... miluju ho? Vážně?
"Max!" zvýší Drew najednou hlas a já sebou cuknu. Drew už neklečí, stojí přede mnou s hromadou zbraní v náručí a mračí se na mě. 
"Co je?" zeptám se a poprvé se na něj podívám střízlivýma očima. Nemluvím o vzhledu, ale o chování. Vždy udělal, co po něm táta chtěl, ale nikdy se netajil tím, že by na všechny tak hodnej jako můj táta rozhodně nebyl. S kým to vůbec chodím?
"Ty mě vůbec neposloucháš!" vyjede na mě a já se zamračím. Zamyslela jsem se, ale to snad neznamená, že na mě musí řvát. 
"Promiň," zkusím nasadit omluvný tón hlasu, ale moc mi to nejde. V něčem jsem prostě stejně tvrdohlavá jako můj táta. 
"Říkám, ať jdeš dovnitř a schováš se, já zbytek zařídím," rozkáže mi a já na něj zůstanu koukat s otevřenou pusou. Nemám sílu na to se zeptat, jestli to myslí vážně a tak ho se slzami v očích políbím a odejdu. 
Myslím, že je to naposled, co jsem ho viděla živého.

Další díly: 
Nový život, 22.díl - 18.10.
Konec Světa, 22.díl - 20.10.